Lomoz lomu končí v loji. Máme klid a svítí. Kurva pořád světlo. Mlátí nás paprsky a svírá naše duše všudypřítomnými pohledy před kterými není úniku. Obrana stále vynalézá odrazy a lomy. A paprsky stále zůstávají, jen mění barvu, teplo, záři, pronikají námi skrz každá obrana je marná.

Rozervaný rozbitý nesnášenlivý
klasicistní odborný odporný lehátko přes vodu
se vrací
a stále se nemůže dostat k radosti.

Nejsme, tady nikdo, je to jen čas, který tomu dáváme, ale nejsme, je to vášeň, je to …. je to radost, je to rytmus, je to vzdech, dech a výdech, ale my tu jsme jen proto, abychom si uvědomovali radost, vstřícnost a prožitek sjednocení s Bohem. Nejsme v ně ai nejsme ai uvnitř aj, nejsme ai ai ai. Nejsme ai ai já ai já ai I!

Jsem malá, jsem malá, jsem malá malinká, malinká duhová kulička zakoulená pod postelí. Nemám žádný význam, kdysi si se mnou někdo hrál, ale pak mě vyměnil za skákací kuličku se třpitkama uprostřed.

Já jsem a jenom jsem já a nikdo jiný, jenom já. A pak jdu. Nevím kam, ale je tu modrá obloha a mraky a klasy a jedna holčička s vozíčkem, vozíček je ze dřeva se šprušlema a táhle ho za sebou, je to dětský vozíček.

Vidim svetlo, které svieti na mňa zblízka i zďaleka – prečo sa to deje? Prečo vidím? Vopred by aj bolo treba vedieť, čo a kedy se stalo v našich knihách

Odešel a já se zhroutila. Má to smysl, už to nikdy nebude a odnesl růže, přinesl vodu a vše bylo zamořeno. Nemá to smysl, už se hroutí všechno, bude to konec, ale nemá to konec, teprve to začíná.

Není to ono, mám se, včera to nešlo, když odešel nemusela jsem nic, jen jsem si sedla a chvíli cítila jak se to ve mně rozlévá, pocit úlevy a prázdnoty, a až to přijde zase se zvednu a půjdu dál, až nebudu muset nic co se mi nechce.