Bylo to jako když si člověk stoupne pod vodopád - kruté i nádherné zároveň.
Přirovnání k vodopádu se mi líbí - proudy ledové vody mi buší do těla a hrozí, že mě rozdrtí a zatlačí do země... Přitom vnímám velebnost a krásu toho, co se děje kolem mě, čeho jsem na okamžik součástí.
Prožívala jsem zde svou přítomnost, minulost a troufám si říci, že i budoucnost.
Prožitky měly několik rovin, které se prolínaly a já je nechala jen působit. Jediné, co jsem schopna pojmenovat, jsou extrémy - radost, štěstí, na druhé straně zmatek a strach. Odvážím si je domů...