Mnozí tantru dělají a zároveň se ptají, co tantra je.

Tantra je pozornost životu, tantra je přijetí života. Ženské vnímání světa, umění, léčení, prožitek.

K tomu, aby vznikalo tantrické vědomí potřebujeme mít kořeny, místo, domov. Pro dávného člověka to znamenal Kult Velké Bohyně, vegetativní období. Pro moderního člověka zázemí, jistota, meditace a klid života.

Tantra je způsob, jak pracovat s člověkem, jak se otevřít vnitřním silám člověka, přijetí těla, přijetí toho, že tělo je božské, přijímání sexuality. Překračování hranic a jejich čištění v katarzních technikách.

Zároveň je to vědomí, že automatismus zabíjí cit. Setkání improvizace a prožitku s racionalitou, strukturou. Setkání hlavy s tělem je to, s čím se potkáváš v Lažánkách.

Je to prožitek v rámci programu.
Prožitek je hra a nesmí se brát vážně. Zákonitostí prožitku je neočekávat výsledek.

Tantra je hra, uvolnění,spontánnost. Není žádný cíl, není žádné: “Jsem nějaká, taková!”. Nelze ani posuzovat, protože není cíl. Tantra je trpělivost. Vše chce čas.

Prožívání je proces. Prožívání má mnoho vrstev. Úroveň uvolnění odpovídá úrovni prožitku. Prožitek nemá náboj. Mysl vytváří náboj, ona hodnotí, co se děje. Dává prožitku název: pláč, smích, vzrušení, smutek, radost….Energie teče a má nějakou formu a mysl řekne, to se nesmí, to není ono, ano to je bomba!

Jestliže se stav změnil příliš, už to nevnímáme jako příjemné, ale jako katarzi.

Jdi do prožitku bez důvodu, bez cíle.Buď spontánní a nevyčítej si, co se ti stane. Nechtěj být lepší. Nezdravý program mysli nás potlačuje tím, že nadbytečně hodnotíme. Něco v nás začne najednou hodnotit, kritizovat, komentuje a tím potlačuje to, co se děje. Znám to velmi dobře z různých seminářů. Je to oblíbená past, odejde-li toto, odejde vše. Život se mění v nirvánu.

Kdy se to děje? Každý má v určitém okamžiku určitou kapacitu prožitku, jakmile se naplní tato kapacita, přesně v tom okamžiku začne mysl hodnotit. My si toho všimneme a necháme to projít. Takto lze pracovat s myslí.

Na tantrickém setkání zvyšujeme kapacitu prožitku a deprogramujeme nadbytečné programy mysli-strachy. Proč tam ten program je? Vznikl proto, že jsme zažili něco nepříjemného a tělo to nechce, a proto řekne stop. Mysl řekne stop kdykoli se objeví něco podobného, ale nyní to již není důležité, ale mysl řekne stop. Je to v podstatě autoalergická reakce. Mysl zobecňuje, vzdálí se od konkrétna. Mluví o všeobecných věcech. Náš úkol je být v tom věcně, nebýt pod vlivem hlavy, vědět kam ona situace směřuje a buď jí dovolit, nebo odejít. Všechno co potom dělám je vědomé, je správné.

Když si mysl hraje, hrajme si více. Mysl nejsem já. My se nechceme zbavit mysli, my chceme, aby byla věcná. Vyrovnat schopnost plánovat a prožívat. Zákonitostí je, že poslední obranou mysli je dávat dojem tělu, že je unavené. Mysl vyhodnotí: “Jsem unaven! Nemohu to dělat! ”, je zde hranice, kterou když překonáme, získáme hlubší kontakt se sebou a když ji překonáme, často se stane, že se program vymaže.

A měníme se, když to děláme na pomezí svých sil, na hranici únosnosti, to je terapeutický proces. Na pocitové hranici únosnosti, tam je to nejdůležitější.