Každý z nás to v té či oné podobě zažil. Přijedeš a s každým dnem se ty ach, tak veledůležité problémy tvého civilizovaného života scvrkávají a mizí. A každý nový den vyplavuje to, co leží pod nimi, za nimi. A svět za zrcadlem vnáší do tvého obrazu světa, do tvého sebeobrazu novou perspektivu. Co bylo velké, se zmenšuje, malé a potlačené vylézá z koutů, zvedá hlavu, šklebí se ti do tváře, nebo bláznivě chechtá. A všechny ty léta potlačované emoce, které ten normální svět tam venku pohrdavě přehlíží, se derou ven. Tyran rozum se krůček za krůčkem vzdává své vynucené nadvlády a tvůj život se mění v proud emocí, kterým se, ach ta úleva, už nemusíš bránit, protože vidíš, že i ostatní je mají a nestydí se za ně. A s ohromením zjistíš, že nejsi jediný člověk na světě, kdo v sobě nosí stovky bolestí, cítí se opomíjený a nepřijímaný, bojuje se svým strachem. Tady, ve svém soukromém blázinci, můžeš brečet od rána do večera, a nikdo ti neříká neplač, nestojí to za to. Můžeš se smát jak pominutý, utancovat se k smrti (a znovuzrození), zuřit do běla či do ruda. Můžeš obejmout každého, ke komu pocítíš lásku, vybrečet se na prvním volném rameni, hladit a nechat se hladit, když máš potřebu bezpečí. Je to tak prosté. Můžeš dělat úplně všechno, pokud si to sám dovolíš.

Každý tu může milovat, důvěřovat a odevzdat se beze strachu ze zranění. A srdce se ti otevírá, ta ztvrdlá slupka strachu, co je léta obalovala, se rozpouští, taje a mizí, a ono může konečně plnit svoji funkci. A tak vyzařuje lásku a lačně ji hltá v nekonečném koloběhu lásky, zatímco chudák rozum, celý tumpachový, zalézá schlíple do temného kouta, kam předtím vyháněl city, a vůbec ničemu nerozumí.

A taky zjistíš, že máš tělo. A že to tvé nedokonalé tělo, které bys nejraději při nejbližší příležitosti prodal či prodala do bazaru výměnou za kvalitnější model, je světe div se - krásné. Že každé tělo je krásné, každé tělo je hodno lásky. Že je nemusíš zahanbeně ukrývat před ostatními lidmi, před deštěm, před sluncem. A objevíš s údivem, že to tvé tělo má mnohem větší možnosti sebevyjádření, než těch pár zautomatizovaných pohybů, které mu byly vnuceny jako jediné správné a společensky přijatelné. A všechny ty osvobozené city, které z tebe tryskají, rozpohybují, rozvlní a rozvibrují i ty svaly, šlachy a kosti, které léta zahálely. V tanečních jsi byl největší dřevo a tady tančíš, tančíš s chutí a půvabem. A taky zpíváš. Léta ti zacpávali ústa, prosili tě, ať nekrákoráš? Tady objevíš svůj hlas a s nadšením nasloucháš, jak nádherně zní.

S každým pobytem se vracíš tam, za hranice, do toho prý normálního světa, bez jedné obranné slupky, více milující a více hoden či hodna lásky, stále otevřenější, nechráněnější, a přece méně zranitelný či zranitelná. A Lažánky se ti stávají lůnem, kam se utíkáš pro svou sílu, pramenem, z něhož ji čerpáš, a přitahují tě tak dlouho, dokud to ublížené dítě v tobě nedospěje a nepostaví se na vlastní nohy. Ale i potom pro tebe zůstanou místem setkání se svou duší, s duší skupiny, snad celého lidstva, alchymistickým kotlem proměny.

Lažánky radostné, Lažánky milostiplné, Lažánky útěšné. Dík.