Čtvero ročních období a několik vzpomínek k tomu

Teď ještě nevím, zda to bude dlouhé nebo krátké. To přijde časem. Stejně tak neznám odpověď na otázku, kdo je netopýr a kdo král? Pokud znáte odpověď nebo někoho, kdo by mi ji mohl sdělit, předem vám děkuji.

Ta rána bývala nádherná. Z údolí pomalu vystupovala mlha a těsně nad ní se překulovalo ještě ospalé, růžové slunce. Zavolal jsem děti k oknu: "Děcka pojďte se honem podívat, to jste ještě neviděli." A celá třída se vrhla k oknu. A co tam má být pane učiteli? To já nevím, odpověděl jsem. A pak se někdo ozval. To je krásné sluníčko a ta mlha je jako moře. A pak jsme si šli sednout. Čas od času jel kolem školy koník s vozem. Tak jsme přerušili vyučování a mávali mu. V dětech je ohromná síla a schopnost vnímat svět očima broučků, květin, ptáků, stromů, slunce, větru a vody. Nevím - proč to u nich potlačujeme a vše je potom jinak.

Tam kde jsme dřív bydleli (a kde bych to chtěl ještě někdy ukázat svým dětem), žije dosud můj kamarád. OŘECH. Když jsem přišel ze školy vyšplhal jsem na něj a sledoval červené střechy domů, modrou oblohu a silnici po které vždy přijížděla babička a rodiče ze stavby našeho nového domu. Na tom ořechu mi vždy bývalo dobře. Někdy bych ho chtěl ještě navštívit. V novém bydlišti jsem se spřátelil s velkým dubem. Měl tak silné vodorovné větve, že se na nich dalo ležet. Byl jsem Tarzan. Dole v rokli žil překrásný buk. Z jednoho místa vyrůstaly čtyři silné kmeny. Všechno bylo zlikvidováno buldozerem.

Zima, sníh, modrá obloha, mráz a ledové slunce. Doma je velmi dobře. Oknem pozoruji tu pláň před domem. Mezi hromadami procházejí krásní černí havrani a hledají něco k snědku. Kromě nich tu není nic. Jen klid, samota, zima, a oni. Od těch dob mě tito ptáci fascinují. Zvláště ta jejich absolutní černota.

Slunce již zvolna nabírá sílu. Stromy jsou stále bez listí, ale dosud tiché hlasy ptáků a zvláštní vůně větru již oznamují co brzy nastane. V lese je spousta sněhu. Běžím tak, až se úplně vznáším. Mé skoky jsou neobyčejně dlouhé, pružné a vláčné. Jsem kosmonaut na měsíci. Běžím už jen ve svetru a bez čepice. Na jedné planince udělám ve sněhu několik kotrmelců. Tohle vítání jara jsem pak odnesl menší chřipkou.

Všední školní rána bývala překrásná. Nejdříve mě pozdravilo slunce a čerstvý chladivý ranní vzduch, který každého probudí. Škola už na mě čekala, skryta mezi rozkvétajícími stromy. Všude po cestě mě pozdravovaly překrásné, bílé a růžové květy ovocných stromů, kterými probleskovalo zlaté sluníčko a modrá obloha. A k tomu švitoření ptáčků zpěváčků. Ty ranní cesty do školy stály za to. A odpoledne. Běh s větrem ve vlasech po polích, loukách a jízda na kole v plné rychlosti přes potoky, stříkající voda a očekávání toho příštího za další zatáčkou.

Jeden den byl obzvláště překrásný. To jsem vyhrál svůj první závod a pak se nemohl dočkat pondělí, abych se pochlubil ve škole svým spolužákům.

Občas jsem v hodinách slohu předčítal celé třídě zážitky ze svých cest. Během jednoho dne jsem dokázal zažít počínající léto i končící zimu. Vše se dalo stihnout. Také jsem vozíval třešně z "dálek jižních krajů", když u nás ještě nebyly.

Léto začínalo vonícími loukami a šimráním slunce v zátylku. A pak následovala spousta období.

Například období třešní - to nekonečné vysedávání na stromech a cpaní se těmi červenými, žlutými a černými kuličkami, až jsme nemohli slézt dolů. Ty tvrdší, ne úplně červené třešně nám říkaly, že ještě musíme chodit do školy. Ale čím více se červenaly, tím více jsme věděli, že 2 roky prázdnin se už blíží. Černé třešně - to už bylo jasné - prázdniny jsou tady definitivně.

Období jahod - temně i jasně zelená klenba vás chránila před teplými paprsky slunce. A vy jste zvolna kráčeli po měkkém koberci jehličí, listí a mechu a už zdálky jste viděli červenající se kapky. Když jsem vydržel první nápor nenasytnosti, nasbíral jsem si více jahod do hrníčku a pak je velmi pomalu přiblížil k nosu. Ach ta vůně - byla prosycena zurčícím potůčkem, sluncem, trávou, sladkostí, červenou barvou, drobnými pecičkami, teplem, radostí, štěstím a neskonalou svobodou.

Následovala ještě spousta dalších období - období borůvek, rybníků, malin, ranních výletů, stavění hrází, ostružin.

Období ostružin - to se již ráno občas objevuje mlha a den se zkracuje. Škola zvolna klepe na dveře a už je tu. My pak vyrážíme odpoledne do lesa a chceme polapit léto a prázdniny, a ostružiny, jsou den ze dne sladší a černější. Čím jsou černější a sladší, tím více se od nás léto vzdaluje. A tak na ně vzpomínáme a loučíme se s trochou smutku v srdci.

Pak se objevují nové vůně. Vůně koření ze spadaného listí. Ženete se bukovým lesem po staré kamenné cestě, přední kolo si hledá cestu mezi kameny schovanými pod listím a když se ohlédnete, vidíte, že listí se za vámi dává do tance. Cesta se zvolna stáčí k řece a vy možná i slyšíte dusot kopyt a řinčení brnění. To jak proti vám uhání rytíř na svůj zámek.

A jeden den se to určitě stane. To ráno ucítíte velmi jemný závan větru, je to jenom jako slabounký proužek, spíše vlasec větru, ale je to v něm - ZIMA. A vy už víte, že tu bude co nevidět.

únor 97

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lažánky poprvé - malá meditárna - a venku - je tak krásně

Krajina

Krajina Tě vtahuje pomalu ale jistě, a Ty, i když sedíš ještě za oknem, se již stáváš její součástí. Tvá mysl se vydává na cestu a Ty ji začínáš následovat. Uháníš z kopce a jsi větrem, sluncem, pohybem, jízdou, modrem, zlatem, úsměvem, údivem, úžasem, překvapením, kulovým bleskem, radostí, plynoucím oblakem a cestou.

Při pohledu z okna, poslechu písně, vzpomínce si vybavíš něco z krajiny, a to co si představíš se stává skutečností a skutečnost se pak stává opět vzpomínkou a představou. Ať představa nebo skutečnost, obě jsou tu proto, aby Tě nesly jako pták na křídlech nekonečným prostorem zelena, modra, zlata, bíla, hněda, vzdušna a vodna.

Je to dar všeprostupující svobody, která se nedá za nic získat ani se nedá ztratit. Zůstává ve Tvé mysli, nikdo Ti ho už neukradne.

Až půjdeš úzkou travnatou pěšinou mezi širokými pláněmi, spatříš obzor a zastavíš se. Ucítíš krajinu, vztáhneš k ní ruce, kterými protéká vítr a zlaté paprsky a poděkuješ jí za TO.

A ona Tě naplní pozdravem, který předáš VŠEM.

Lažánky - duben 97

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lažánky po třech letech - Reiki přichází

Kapka …. osamělá, třpytící se , studená. Má se pustit ledového krápníku a spadnout do bílé, sněhové peřiny a nebo zůstat?

A

Kapka …. kapky , spousta kapek, spousta kulatých, průhledných zrcadel na koncích ledových krápníků.

Spousta zrcadel, ve kterých se třpytí slunce, je v nich ukrytý celý svět, odráží se v nich svět.

AK

Záplava ledového třpytu, odraz slunce od ledových zrcadel posílá do tvých očí miliony neustále se měnících drahokamů.

Zrcadla se pohupují na koncích zelených jehliček. Všude okolo panuje ZIMA. V zelených jehličkách je ukryto JARO.

AKĎ

Stoupáš VÝŠ a VÝŠ tím skleněným, zlatým, zimním královstvím. Začínáš se přibližovat k MODRÉMU nekonečnu. Zvedá se VÍTR, stromy mizí. Jdeš pořád výš a výš. A VICHŘICE je stále silnější a silnější. Před tebou uhání bílý, sněhový koberec. Nohy v něm mizí. Vystupuje jen horní část tvého těla. Vidíš všude kolem sebe modrou, zlatou a démantově bílou barvu. Nápor URAGÁNU

A K ĎA

vyrovnáváš tím, že jdeš nakloněný na bok. Mizí prostor a čas. Živel, krása barev, zima, síla větru a TY – vše splývá v jednotu. Sjíždíš mezi stromy po mírných schůdcích, koleje tě vedou jako pomalý proud řeky a mezi stromy se vše pojednou zklidňuje. Za každým záhybem cesty se otvírá nový pohled, nové překvapení a ty s úžasem hledíš.

Pokračuješ dál a dál. SLUNCE pomalu kráčí ke své ložnici. Barvy šednou. V krajině je méně a méně lidí, které potkáváš. Jdeš stále dál a dál. Přichází KLID samoty, opuštěnosti v nekonečném prostoru – jsi němý úžasem nad tím vším. Na kraj se snáší soumrak.

AK Ď AL

VICHR neustále sílí. Dostáváš se až k vrcholu své cesty. Vcházíš do lesa. Vplouváš do hebkých, bílých, prachových, sněhových peřin. Odbočuješ z cesty a noříš se do nich zcela. Celý prostor je čistý, bílý, neporušený, panenský. Spouštíš se pomalu níž a níž a zanecháváš v peřinách svůj pozdrav. Míjíš pohádkový srub, ke kterému teď nevedou vůbec žádné stopy. Pod tebou se objevuje velká lesní cesta. S větrem v zádech se dáváš v neskutečný let dolů do údolí. Ve chvíli kdy se cesta stáčí proti větru, bojuješ vší silou, abys se dostal dolů. Vzápětí tě vítr uchopí, a ty letíš rychleji a

A K Ď AL V ZRCADLO V LA ĎK A

AKĎALV ¤ VLAĎKA

rychleji po zledovatělém sněhu se strachem a úžasem v očích vstříc další zatáčce. Před tebou se objevuje člověk. Nejde zastavit, a tak padáš v plné rychlosti na ten ledový škraloup. Jsou tři a zabloudili. Přivádíš je zpět k jejich chatě. Konečně jsi v teple. Lomcuje s tebou zimnice, máš hlad a je ti špatně. Stálo to za to

L A Ď K A

Přichází NOC. Vítr je ještě silnější než ve dne. Přepadá tě horečka, pak zimnice, hlava třeští, přichází bolest. Bolest…. Zima na tebe útočí s celým svým arzenálem.

A Ď KA

Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … B o l e s t … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … SMRT ….Bolest … Bolest …. L Á S K A … Bolest … Bolest … BOLEST … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … Bolest … ….. …

Ď K A

Rozpadáš se víc a víc – bolest – bezmocnost – stále se rozpadáš- všechny dosavadní záchytné body mizí v nekonečnu – není čeho se chytit – je prázdno – a bolest, bolest. Zima - chlad tě prostupuje až do posledních zákoutí celé tvé bytosti. Rozpadáš se. Všechna dosavadní zábradlí, lana, schůdky, žebříky, hole, držadla – zmizela. Není nic. Není čeho se chytit. Jsi prázdný a umíráš. Nevíš kdo jsi. Ani neznáš své jméno. Ani žádné nemáš a nikdy jsi neměl. Umíráš.

KA

Tužka, papír a ruka jsou dost dobrý věci.

P.S. A

Brzy přijde jméno a SPÁČ se probudí.

20.3.2001

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Sw.Jivan Aabhar - Luděk