Když jsem psal "Genitální chaos", objevila se v mé hlavě nenápadná myšlenka. Jakmile jsem však na ni zaměřil pozornost, protrhla se hráz a já jsem byl zcela zaskočený valíící se "řekou žalu", kterou bych v sobě už dávno nehledal. Váhám, zda tohle vůbec dát na web. Je to nehezké, ukřivděné a žalostné. Bez otevřenosti však není cesty dál.

"Rodina je základ státu", jak jsme dřív mnohokrát slýchali a občas slýcháme dodnes. A je nepochybné, dokonce i pro mne, že rodina nám opravdu dává pocit zakotvenosti, jistoty a rovněž nám pomáhá uskutečnit to základní, k čemu nás povolala matka příroda, totiž vlastní reprodukci. Nepochybné ale také je, že za tyto velké výhody musíme zaplatit velikou daň. Pokud chceme, tady na západě, založit naši "malou rodinu" - jak některé kmeny na jiných velmi vzdálených místech planety říkají našim "západním rodinám" - nejen že se musíme vzdát jisté části své osobní svobody, ale hlavně - a to mi připadá mnohem závažnější - velké části svobody citové. Už si mnohem lépe musím rozmyslet, co budu cítit a vůči komu a čemu. Rovněž součástí této "rodinné daně" je to, že další velkou část své osobní síly odevzdávám společnosti. Musím "živit děti rodinu". A tak musím především dělat to, za co je mi společnost ochotná zaplatit, bez ohledu na to, zda věřím, že to či ono je správné či ne. To je hodně velký úbytek osobní síly.

Od počátku svého života jsem již zaplatil mnoho "daní". Mnoha věcí jsem se musel vzdát. Na mnoho let jsem se musel vzdát domova. Zatím co jiné děti trávily svůj čas, alespoň jako relativně svobodné bytosti v kruhu svých blízkých, já jsem byl od šesti let zavřený mimo domov, 24 hodin denně pod dohledem cizích lidí. Každý den hromadně zorganizovaný a stejný jako všechny ostatní, noc v pokoji po šesti až osmi lidech. Odnětí svobody na devět let, a to jsme ani nic neprovedli. A rovněž jsem neměl jezdit na kole, skákat, jist čokoládu nebo třeba lyžovat. I životní perspektivy jsem se musel vzdát. Čalouník, hudebník, telefonista, knihař. To byla téměř kompletní nabídka povolání, do kterých nás, mrzáky, tehdejší společnost byla ochotná pustit. Kosmonauta, chemika, ale i třeba automechanika byste v seznamu hledali marně. Nejsou tam. Dále bylo nutné se smířit s tím, že učiním nejlépe, když se honem rychle zbavím svého neobvyklého nadání. Mé rané vlohy pro přírodní vědy lezly mým pedagogům hodně na nervy. Když už jsem na víkend přijel domů, místo blízkosti a něhy, jsem měl své školní povinnosti a denně několik hodin cvičení na hudební nástroj, povinnosti, povinnosti, a kde byla láska? V… V pubertě mi nebylo dáno prožít pocit "být milován", za to posměšků a ústrků ať již skrze můj zrakový či fyzický handicap, jsem si užil v celku hojně. A to také zplodilo mnohou závist a pocit křivdy. Vůbec nemluvě o drobných každodenních věcech, jichž je mi se vzdávat i nyní.

"…Včera jsem byl na výstavě. Přišla ke mně pracovnice dozoru, že se nesmím k těm obrazům tak naklánět. Inu škoda, zas jedna věc, které se budu muset vzdát. A to si představte, ani tolik vychování ta osoba neměla, že to nepřišla říct mně, ale mé společnici. Pravděpodobně neměla odvahu to říct přímo mně - chudákovi postiženýmu. A pravděpodobně už jí vůbec ani na mysl nepřišlo, že bych se jako muž mohl cítit divně."

Bůh je ale veliký a všemohoucí, jak známo. A nakonec mi bylo dáno prožívat velmi bohatý a šťastný život plný zázraků. Bůh ale také ví, jak těžká pouť to byla, a mnohdy stále je, svou vnitřní sílu vybojovat a obhájit. A už bych zas měl něco odevzdávat. Tentokrát daň "rodinnou". Už zas bych měl odevzdávat tak těžce nabytou vnitřní svobodu, už bych zas nesměl vyjadřovat své city svobodně, a svou náklonnost dávat komu chci a kolik chci. Za trochu té pochybné ekonomické a emocionální jistoty a pro splnění stejně pochybného ideálu. Pokud jde o mě - děkuji nechci - nezaplatím.

Mojo Yl