Tmavé sobotní odpoledne, konec listopadu se blíží. Zazvoní zvonek. Jdete otevřít. Na prahu stojí vysoká štíhlá příjemná blondýnka s modrýma očima. Její zvláštní nevtíravá vůně je stejně přívětivá jako celkový její zevnějšek. Není to žena vám úplně neznámá. Znáte ji, občas se vídáte. Vždy však vám připadala jako žena natolik nedostupná, že jste na ni jako na ženu vlastně nikdy ani doopravdy nemysleli. Ve dveřích vám krátce vysvětlí, proč přišla a vy tomu nemůžete uvěřit. Protože v tom kódovaném sdělení vám ta žena říká - říkejme jí třeba Karin - to je jedno. Tak tedy v tom kódovaném sdělení mezi dveřmi vám Karin říká, že se s vámi přišla pomilovat. Mysl vám šrotuje na plné obrátky: "slyšel jsem dobře," - vyřčený důvod návštěvy je, pochopitelně, jiný - ale byl podán tak, že je skoro jisté, že je v něm ještě jiná, zašifrovaná, zpráva. "Zdálo se mi to?". "To přeci není možné!" Bojujete s protichůdnými pocity. Jelikož nepatříte zrovna mezi lvy salónů, vybaví se vám pár opravdu těžkých chvil, kdy jste se stali obětí krutých žertíků, které začínaly velmi podobně. Následuje pocit trémy: "co když to nezvládnu?". Co ale můžete dělat - vyhodit ji nemůžete, slovy udaný důvod její návštěvy je úplně jiný a naprosto nevinný. Přemoženi rozpaky a zvědavostí ji pouštíte dál a zavíráte dveře. A jelikož sníme, žádné nepříjemné překvapení se, tentokrát, nekoná. Ta žena se opravdu s vámi přišla pomilovat a také se jí to podařilo - zas tak velká práce to nebyla.

Ještě se mnou sníte nebo jste už naštvaní: "Prokristapána, co to je za přihlouplou pubertální historku?" Zasněte se hlouběji! Zkuste to znovu! Odpusťte mi, na chvilku, ten otřesný nedostatek originality. Vžijte se do toho. Stalo se to VÁM! Právě VÁM! Vybavte si ten neuvěřitelný pocit úžasu. Jak se to právě vám mohlo stát. Vám, kteří jste vždy museli o přízeň žen těžce bojovat. (S výsledky mnohdy nevalnými.) Už je to lepší? A dobrá zpráva nakonec. Skutečně se to stalo. No fakt, nekecám.

Když jsem večer osaměl, dlouho jsem nemohl usnout. Připadalo mi, že mě obestřelo jakési kouzlo. Zdálo se mi, že jsem zahlédl "demoverzi bezpodmínečné lásky". Dostal jsem veliký dar, KTERÝ JSEM SI NIJAK NEZASLOUŽIL.

Nikdy, až do toho dne, jsem nebyl člověk věřící. Proč také. Studoval jsem fyziku, matematiku a výpočetní techniku - a život se se mnou nemazlil. Těžké zdravotní postižení, vzhled neatraktivní - tak nakonec jakýpak Bůh. Najednou jsem ale nevěděl, kam s tou vší radostí. Cítil jsem velikou vděčnost, byl jsem okouzlen, dojat! A tehdy jsem ucítil Jeho přítomnost. Zprvu úplně malinko. Mé srdce se však pootevřelo. Nastala transformace.

Nebo spíše její začátek, tehdy započatá transformace byl, a je, dlouhý, pozvolný proces. Pozemské události, naproti tomu, měly rychlejší spád. Bylo by asi divné, kdyby toto mé setkání s Karin bylo jediné a poslední. Oba jsme v té době již o tantře leccos věděli a ještě mnohem více slyšeli a četli. A tak jsme vítali svou příležitost: "nic po druhém nežádat, nic neskrývat." První překážka na sebe nedala dlouho čekat: "Nejsem sám. Karin je při chuti a má ještě někoho." Jsem popletený a unavený, uvnitř těla mám podivné prázdno, které nasává veškerou mou energii. Na ramenou mi leží těžký kámen, pod jehož tíhou se mi třesou nohy. "Co mám dělat?" Pravidla byla dána jasně: "nic neskrývat". Byla to těžká zkouška. Pohádková energie prvního setkání teď nebyla k zahození: "Mám v podstatě dvě možnosti," uvažoval jsem. Můžu se chovat jako klasický majetnický samec a opakovat již mnohokrát ozkoušený vzorec. Můžu však také zkusit prozkoumat, co vlastně leží u kořene mé žárlivosti. Proč teď cítím paralizující bolest, i když se "hraje podle pravidel"? Kde se bere ta bolest? Aspoň to zkusím, rozhodl jsem se. Třeba budu mít štěstí a něco se o sobě dovím. Třeba budu mít štěstí a poznám něco z tajemství žárlivosti a jejího zkrocení. Byl to dlouhý a tvrdý duel dvou vyrovnaných soupeřů. Nestal jsem se, hned napoprvé, samurajem, který ovládnul energii své žárlivosti tak, aby mu sloužila. Také jsem ale neodešel s prázdnou, i když vím, že to, co jsem zjistil já, je jen pro mne. Těžko bude moci kdokoli jiný použít na sebe něco z toho, co jsem si z toho zápasu odnesl pro sebe já. Každý sám musí té obludě čelit. Takže spíš jen na ukázku. V podstatě vůbec mi nevadilo, povídat si s Karin o tom, co s tím druhým dělala v posteli a co má rád. Přišlo mi to dokonce, svým způsobem, zábavné. Vůbec zábavné mi, na druhou stranu, nepřišlo zjištění, že "spolu byli NA HVĚZDÁRNĚ!". Tj. dělali něco, co bych chtěl také dělat, ale neudělal jsem - třeba proto, že se to vzhledem k mému zrakovému handicapu mnohem lépe dělá ve dvou a partner zrovna nebyl a nebo třeba jen z lenosti. Postupně jsem byl doveden k poznání, že kořeny mé žárlivosti mají velmi málo co dělat se sexem jako takovým. Vydatným zdrojem žárlivosti se naopak ukázaly nenaplněné touhy - a to jakéhokoli druhu. Touhy erotické zde tvořily spíše menšinu.

Vztah s Karin s léty přešel v přátelství, jež trvá dodnes. (To není pohádka - každý si svou realitu tvoříme sám.) Karin do mého života přinesla cosi výjimečného. V našem prvním setkání bylo takové množství léčivé síly, že dokázalo změnit běh života, v podstatě depresivního jedince bez naděje, v "Akt Víry". Takové množství léčivé síly, které se mi nepodařilo mobilizovat za léta meditací. (Bez reptání však uznávám, že nebýt meditací, nebyl bych schopen sílu přijmout. I tak jsem měl dost potíže.) Nádavkem jsem ještě získal nějaké cenné informace o "velkém nepříteli" - žárlivosti. Byl to tantrický vztah?

Mojo Yl