Před necelými dvaceti lety byla většina severního Laosu lidem ze světa nepřístupná. Důvodem byly obavy a strach, který přetrvával mezi jednotlivými provinciemi po druhé válce v Indočíně.

Na přenocování a cestu kdekoliv mimo hlavní město bylo potřeba zvláštní povolení a cesty do horských vesnic byly zakázány úplně. Nehledě na to, že byly obzvláště nebezpečné, protože v širokých oblastech se pohybovaly hordy Hmongů a ještě v roce 2001 byly známy loupežná přepadení výpravy cyklistů…

V roce 2000 začala vláda konečně vydávat povolení k návštěvě horských kmenů a odlehlých oblastí.

Jakmile se sami nebo s průvodcem vydáte do odlehlých horských vesnic, setkáte se světem vašich babiček a prababiček, odvážní reportéři tvrdí, ponoříte se do světa evropského venkovského středověku. A opravdu….my jsme podnikli dva horské treky, jednou jsme se setkali se světem, který byl zdecimován a zničen opiem, alkoholem. Podruhé se světem idylického horského světa, tvrdou prací a prvotně pospolnou společností, s hlavou a pevnou rukou náčelníka, který věděl, jak ukočírovat lidský mrav, aby i v tak těžkých životních podmínkách lidská rasa nezdegenerovala a nepropadla pokušení chaosu a úpadku.

Do Oudomxai, v severní části Laosu, jsme dorazili sice během pozdního odpoledne, zato pořádně promrzlí. Kdo by řekl, že v jihovýchodní Asii bude potřebovat dvě mikiny a svetr!!?

Je to dáno vysokou polohou prašných silnic a zběsilou jízdou otevřených dodávek, ve které se chladivý horský vzduch mění na ledovou, všudypřítomnou zimu…tiskneme se na sebe svorně, laošská dívka, místní úředník, německá cestovatelka, nemluvně a domácí zvířata, dnes jsme měli štěstí, byla to jen koza. V dodávce není opravdu ani kousek místa, několik chudáků se pouze přidržuje rampy zvenku na dodávce a snaží se udržet zkřehlýma rukama při zběsilé jízdě. My se tiskneme na pytel s obilím a divíme se, kde jsme se to pro Pána ocitli a kdy přejde tato pekelná a vše pronikající zima?!!

Tedy zaprášení tak, že již nelze zavřít víčka a na oblečení je neprohlédnutelná vrstva prachu, dorážíme po celodenní jízdě do Oudomxai, provinčního města uprostřed hor.

Rozhodli jsme se, že se v této oblasti zdržíme a ještě večer se domlouváme s jedním belgickým párem, že se vydáme na horský trek. Dva dny nám budou stačit. Ještě večer na tržišti sháním čepici a rukavici, po předchozí mrazivé zkušenosti...

Ráno opravdu vyrážíme. Za průvodce nám je místní mladík, hubený jak ptačí pírko, ovšem celkem obstojně ovládá lao-english, jeho přízvuk nás často nutí do tlumeného výbuchu smíchu…

Vydáváme se do strmých kopců. Konečně se pořádně potíme a to ještě netušíme, že nám náš milý průvodce přichystal pořádnou hostinu!!! Sušené mekongské řasy se sezamem, rýži zabalenou v palmovém listu a pečenou, uzenou a slanou krysu!!!

To byl ale obídek!!

K večeru se dostáváme k horské vesnici, kde žijí Lao Soung, Laové z hor. Tyto horské kmeny si budují obydlí v nadmořských výškách nad 1000m. Do Laosu přišli v minulém století z jižní Číny. Mají svůj jazyk, své obyčeje, svoji komunitu, která se nemísí s Laosany z nížin. Žijí odděleně od okolního světa, bez elektřiny, rádia, televize…Jedině děti scházejí do údolí na dva tři roky, aby absolvovali školu, řekněme úroveň páté, šesté třídy…Jediný kontakt se světem, často se pak vrací domů, do své rodné vesnice. Nikdo zde nehovoří anglicky, výuka angličtiny je totiž příliš drahá.

V naší vesnici vládne řád. Je tolik odlišná od vesnic, které jsme navštívili v oblasti Zlatého trojúhelníku, Opiového království. V této oblasti totiž většina mužů kouří opium a této jejich zábavě podléhá celý rytmus dne. Jedině ženy pracují, celá vesnice je špinavá, domy otrhané…

Laové z hor v oblasti Oudomxai jsou spořádaní. Zní to až idylicky, čisté zametené chodníčky, opravené chýše, všude je čilý ruch mladých selat, štěňat, kuřat a dětí. Až neskutečná idylka. Muži jsou v lese…

Večer se sejde sněm mužů na naši oslavu, popíjíme saké, a debatujeme. Pro ně jsme jediný kontakt se světem, jediné zprávy z oblastí mimo Laos..

Tito lidé dokonce mezi sebou nepoužívají peníze, prvotně pospolitá společnost... Náčelník, jak se zdá drží vesnici zkrátka, nikdo zde neholduje alkoholu a ani drogám, ženy chodí spát již kolem sedmé a muži dlouho rokují do noci (rozuměj do deváté hodiny), zato ženy stávají ve tři hodiny ráno a muži si pospí do sedmi. Ale takový je fungující řád.

Muži se jednou do měsíce vydávají do nížin na trh, většinou prodají maso, obilí, celého býka..nic jiného totiž neprodukují. Mají vlastní kovárnu, sípky, ruční pilu na výrobu trámů.

Tedy do devíti rokujeme, potom uleháme na podlahu v chýši, zachoulíme se do spacáků a dek a přichází další promrzlá laošská noc.

Plavba po Mekongu v severním Laosu

Řeka Mekong, v Laosu nazývaná Mae Nam Khong, v Kambodži Tonle Thom – Velká voda, ve Vietnamu Cuu Long- Devět draků a v Číně Langang Jiang- Vířící řeka…

Všechny názvy se shodují s její povahou, všechny odpovídají jejímu toku, všechny hovoří o jejích vlastnostech…

Mekong pramení vysoko na Tibetské náhorní plošině, je dvanáctou nejdelší řekou na světě a zároveň zůstává jednou z nejméně zkrocených řek. V Laosu na ní neleží ani jedna přehrada a kromě delty Mekongu ve Vietnamu nejsou na březích žádná velká města….

Nejkrásnější plavba po Mekongu spojuje thajsko-laošské hranice s bývalým hlavním městem Luang Prabang..

Během dvoudenní plavby se ponoříte do pomalého rytmu Asie, proplouváte nezkroceným korytem řeky a pozorujete bující džungli na pobřeží. Občas, když máte štěstí, slyšíte divoké slony a vidíte černé buvoly, koupající se na písčitém břehu.

My jsme se ocitli na hraničním přechodu Thajska s Laosem brzy ráno a zvažovali, kudy se vydáme. Na východ do vnitrozemí starodávných měst anebo na sever do oblasti Zlatého trojúhelníku, do oblasti s největším opiovým trhem, Muang Sing.

Rozhodli jsme se přiblížit čínským hranicím, tedy na Sever, na Sever!!

K plavbě po Mekongu v této oblasti se používají rychlé čluny, speed boaty. V okamžiku, kdy se odvážíte vstoupit do tohoto člunu, vydáváte se do rukou jejího řidiče. Tyto speed boaty nemají v celém světě obdoby. Lehká dřevěná lodička, na její zádi silný motor z automobilu, dlouhá hřídel a kormidlo. Dokáže vyvinout neuvěřitelnou rychlost až osmdesát kilometrů v hodině. Starobylá helma s plexisklovým krytem a svítící záchranná vesta Vám dodávají pouze iluzorní pocit bezpečí.

Proplouváte čtyř až sedmimetrovými víry, které by Vás v menší rychlosti nasály do svého nitra, v poměrně úzkém a divokém korytu se hrozivě tyčí obrovské skály a vy víte, že stačí nepatrný neopatrný pohyb, aby se vaše loď roztříštila na tisíc kousků a vy s ní.

Přesto je okolní krajina tak strhující, že člověk neví, zda zatajuje dech nad krásou džungle, nebo nad neúprosně se blížící a vynořující se skálou.

Během tří hodinové plavby jsme urazili okolo stopadesáti kilometrů a na břeh v opuštěné oblasti Huai Xai jsme vypadli zmrzlí na kost, paradoxně promrzlí uprostřed Jihovýchodní Asie, ale štastní z toho, že jsme jízdu přežili a taky z té notné dávky adrenalinu, která nám teď kolovala v krvi…Jsme v pravém srdci Laosu, na břehu Mekongu, za zády, před zády, všude na Vás volá džungle, večer a ráno při svítání Vás provází řev divokých slonů. Pijeme zázvorový čaj a zbytky slivovice a říkáme si, tak toto je nejkrásnější místo na světě, západ slunce nad Mekongem! V tom okamžiku máme pravdu…


PÁR FOTOGRAFIÍ Z TÉTO ČÁSTI CESTY JE MOŽNO SHLÉDNOUT NA ADRESE:

http://pranama.blog.cz/galerie/laos-2007

BONNE CHANCE!!!!