... noční let do Dillí byl něco jako sen a já se najednou probouzím u benzínové pumpy na okraji Díllí a vdechuji sladkokyselý štiplavý pach smogu. Je časné, chladivé ráno a z mlhavého oparu vystupuje velké oranžové slunce. Kde to vlastně jsem? Jsem doma? Připadá mi to tak. Do očí mi vstupují slzy. Nadechuji se, nasávám do sebe vše - Indii, její pachy, vůně, zvuky, uhánějící rikše a náklaďáky, vítr, slunce, přicházející teplo, špínu, neustávající pohyb, cestu, která je před námi. Uběhl rok a jsem opět zde. Stojím na indické zemi, stojím pevně oběma nohama na té půdě a jsem šťastný, něco zvláštního ve mně vibruje, neznámá energie vzrušení, extáze, tance, lásky, spočinutí - má duše je v náručí velké indické matky. Je mi blaženě. Jedeme po dálnici do Navalgharu. Něco tady je mého a něco již není. Pláču nad tou krásou, pohybem, mumrajem, zmocňuje se mě extáze, chce se mi zpívat, tančit, jet stále dál a dál a vychutnávat si vítr, který přináší jízda...

... Indie země tajemná, nejsi již mé duši vzdálená ...

Archymil