Datum 31.1.2009 23:52:30 | Rubrika: Cesta do Indie

Chtěl bych vám vyprávět příběh. Žádné Mojo Ylosvké filozofování, tak jak ho někteří znáte. Prostě příběh. Příběh o mně. A možná také trošku o Indii, ale hlavně o mně. Spolu s indickým prachem, který se mi usadil v plicích, se mi také něco usadilo v srdci a v duši.

Začátkem dubna 2007 jsem poprvé zatoužil po jménu. Takovém tom jménu co má třeba Ma Prem Sarita nebo Swami Anand Krishan. Měl jsem dojem, že mne tantra a Oshovy meditace natolik oslovily, že bych už mohl mít své sanjásinské jméno. Někteří mí přátelé si před pár lety vyplnili formulář, poslali ho do Puny a dostali krásné jméno. Takové které skutečně říkalo něco o nich. Doufal jsem, že i já dostanu jméno, které umocní můj vhled. Pomůže mi lépe sledovat směr mého života. Pomůže mi lépe se držet plánu, který si prý sami stanovujeme dříve než se vydáme na tento svět. I mně odepsali. Bylo to zklamání. "Máte-li zájem o jméno, můžete si jej sám vybrat ze seznamu běžně používaných jmen, který naleznete na internetové adrese http://......" Ach jo. A bylo po vhledu. Aspoň pro tu chvíli.

3.11.2008 jsem dorazil s naší lažáneckou skupinou do Indie. Tzn. z letadla nás vysypali na smetiště. Aspoň tak mi to připadalo. Můj pocit nejistoty byl určitě ještě zvýrazněný faktem, že už jsem asi 25 hodin nespal. Při spánkové deprivaci mívám často divné myšlenky – a to i doma v Evropě. Útočiště v džípu, malé místečko na zadním sedátku bokem po směru jízdy s koleny u brady – aspoň bude kam odložit těžkou nevyspalou hlavu – přišlo vhod. Do zátylku peče slunko – nevadí. Hlavu je třeba při jízdě trochu hlídat, aby se při poskakování neotloukala o strop auta – nic nevadí. Hlavně že nemusím být "tam venku", kde si připadám jako nahý cizinec v trní. A přeci už to začínám cítit. I přes tu "exotiku". "Exotika", hezké slovo, zní to určitě lépe než "strach" nebo "cizota". A přesto už to začínám cítit - a to jsem v Indii teprve asi hodinu. Jsem doma! Nebo rozhodně někde, kde už jsem někdy dávno byl. A tehdy když jsem tam byl, ať už to bylo kdy chtělo, byl jsem tam šťastný. Nepopsatelně šťastný. Uprostřed vší té špíny, dřiny a divokosti. Šťastný v prachu, šťastný pod pražícím sluncem. Šťastný při pomalém cestování, při kterém je víc povyku a rozruchu než samotného cíleného pohybu určitým směrem. Prostě doma. Indie, se svými urbanistickými a komunikačními zvyklostmi druhé nejlidnatější země světa, s nervy drásající dopravou a se středověkou hygienou není země, kde byste jako skoro nevidomí chtěli žít. To vám zaručuju. A přeci…

Meditace:
Procházka po pár stech schodů z hrubě opracovaného kamene, tvořících cestu na horu k chrámu bohyně Savitri v Puškaru je dobrá příležitost k meditaci. Vyrazili jsme už v pět hodin ráno, za úplné tmy, abychom z posvátné hory uviděli východ slunce.

Meditace, 1. část: Po tmě se na schodech nepřerazit aneb klopotný výstup vzhůru.

Meditace, 2. část: Naslouchání vnitřnímu hlasu
Vzduch v Indii báječně voní. Jakoby všude vonělo čerstvě pálené suché listí za podzimu. Prý kravince. Obzor je v Indii skoro pořád zamžený. Jsme již na hoře. Ještě je tma. Je to mohutná magická chvíle. Dobře si ji Igorek vybral, když nás vyzval, že si můžeme k němu přijít, a on nám řekne, jaké jméno k němu pro nás z tohoto zvláštního času a místa přišlo. Jak se blížil východ slunce, pohled na zamžený obzor spolu s vůněmi a zvuky orientální hudby probouzejícího se města pod námi ve mně vyvolával silný pocit štěstí smíseného s jakýmsi podivným steskem. V mé duši zazněla nějaká pradávná hluboko zasutá, zaprášená struna. Slunce už skoro vyšlo, adepti se trousili od Igorka se jmény. Já nemohl ten krok udělat. Vždy, když jsem už už i já vyrážel k Igimu pro jméno, vrazil jsem do zdi. Něco mne za živého boha nechtělo pustit. Tak jsem tam stál, poslouchal jména a vzpomínal na svůj první pokus získat sanjásinské jméno z Puny na jaře 2007. "Ale no co, třeba ještě bude příležitost."

Meditace, 3. část: Cesta do zrození
Po východu slunce, když jsme se chystali z pahorku dolů, už mi tenhle den začal připadat nějak zvláštní. Chtěl jsem meditovat, chtěl jsem jít dolů sám a být sám. To nebylo snadné. Moje vratká, trochu jakoby slepecká chůze po nepravidelných schodech působila na okolí znepokojivě. Ale podařilo se. Všichni naši nakonec odešli a Indové dávali pozor z dálky. Nahoře u chrámu je skutečně nepopsatelná atmosféra. Jediný kopec široko daleko, dole pod ním v hloubce asi 300 m jezero v zamlženém oparu a kolem něj posvátné poutní město. Zezdola vítr přináší, skrze silně voňavé kouřmo, zvuky fléten a zpěvu od ghátů. Ač je nahoře vzduch chladivý, při pohledu dolů tušíte tu výheň. Vyrážím na schody. Jeden schod, druhý, zastavuji a otáčím se zpět nahoru. Ještě ne, ještě chvilku se tím prostorem pokochat. Za pár minut to zkouším znovu. Jeden schod, druhý schod, snad ještě možná třetí a zase obrat čelem vzad vzhůru. Nechce se mi dolů. Jako když se vám ráno nechce vstávat do nového dne. Dole zas to horko, prach a blázinec. Navíc, dnes v Puškaru končíme. Večer pokračujeme nočním autobusem přes poušť k pakistánským hranicím do Jaisalmeru. Celou noc v indickém autobusu – nechce se mi dolů. "Mám-li se dolů dostat, musím se rozhodnout, že už se neotočím", říkám si. Jako to bývá v pohádkách. "Nesmíš se ohlédnout, sic propadneš zlému kouzlu." Jdu dolů. "A takhle je to možná při zrození," říkám si. "Jsme ještě ve stavu vědění a blaženosti, ale už víme, že se zrození blíží. Víme, že to bude těžké.a přichází odpor a obavy. Na cestu se však stejně nakonec vydáme. Jak se blíží okamžik pozemského zrození, vzpomínka na blaženost se stává čím dál více neurčitou, až si nakonec už ani nedovedeme vybavit ten okamžik, kdy jsme blaženost opustili. Nejen, že se brána zavřela, ale ona i zmizela. Zmizela tak důkladně, že za pár let začneme věřit, že žádná blaženost není, nikdy nebyla, a že se k ní tudíž ani nelze dostat." "Před zrozením víme, že takhle zapomeneme. A z toho pomyšlení nás jímá nejděsivější hrůza. Kosmický stesk." Co schod, to krok k blíž k pozemské vřavě, prachu, horku a věčnému trmácení. Pocit "tušení souvislostí". Přímo tělesně cítím, jak celý náš svět je stvořen z několika málo principů, které se pořád analogicky v různých úrovních opakují, vrství jeden na druhý vytvářejíce tak v nespočetných variantách mnohost světa. Některé varianty jsou husté a hmotné, jako voda, krávy a kobylince na silnici. Jiné jsou tak subtilní, že se nedají zachytit ani do myšlenek. Je to však pořád stejné "cosi", co se opakuje - jen v jiných vibracích, někdo by snad řekl. Dole pod horou jsem zahnul na špatnou cestu a vyrazil směrem od města. Za chvíli jsem se zapletl do stáda velbloudů a přišel na to, že tudy nejspíš cesta nevede. Puškar je dobré místo. Jezero nakonec najdete. Nemůžete ho nenajít. Kolem je poušť. Jakmile ho jednou máte, je to dobré. Jste jak na kruhovém objezdu. Ještě chvilku posedím na ghátu a už jsem doma: "Kandidi!". Jasně že jsem doma. I kdybych si nakrásně hotel spletl, podle tohohle pokřiku ho poznám. Hned vedle našeho pokoje - vchází se do něj rovnou ze zahrady - je totiž "kuchyně". Plechový přístřešek se dvěma plotnama a dvěma klukama co tam vaří. Vaří dobře, mně chutná dost. Ale s tímhle pokřikováním mi trochu lezou na nervy. Táhne se to se mnou celý život. Některé burany prostě baví, na mě pokřikovat. Těmhle ještě ke všemu ani nerozumím a od sebe je nerozeznám. To mé rozpaky ještě zvyšuje. Ale burani to nejsou. Za burana jsem tu já, jenom to ještě nevím. Ti dobří lidé pro mne mají "vzkaz od Existence" a jen se snaží mi ho vyřídit. Jediné slovo. Slovo, které mi nejprve bude věrným průvodcem po zbytek indické cesty. Společníkem věrným a občas i nenáviděným. Až se vrátíme z cesty domů, usadí se hlouběji v mém srdci a začne klíčit. Bude mi otázkou i odpovědí, pobídkou k odvaze, pobídkou k meditaci, zdrojem útěchy, štítem i mantrou. Vším tím, čím by duchovní jméno mělo být. Samo by mělo být zdrojem pokory, meditace a hledání. Zdrojem tajemství, které nelze nikdy úplně proniknout. Kuchaři z kuchyňského přístřešku vedle dveří našeho pokoje mi vymyslili jméno, které už dva nebo tři dni používají a mě tím znervózňují. "Gandhiji". Ještě že u toho byla naše děvčata, kterým se to za chvilku podařilo rozklíčovat pomocí obrázku na desetirupijovce. Myslím, že já bych tomu odmítl rozumět, i kdybych tomu porozuměl. "Malý Gándhí". Jen si to představte. "Malý Gándhí", uprostřed Indie. A já se tu zaobírám pubertálními traumaty. Zcela ponořený do přehrávání programů své minulosti jsem úplně přehlédl, že mě měli rádi.

Je to dobré jméno. Dá se s ním dělat spousta věcí. Móhandás Karamčand Gándhí označovaný později jako Mahátma Gándhí si rozhodně zaslouží mou pozornost, abych se o něm něco dověděl. Dosud jsem o něm věděl téměř jen to, že existoval, a že nějak souvisel s nezávislostí Indie. A to je málo. Příležitostí k meditaci však toto jméno dává mnohem, mnohem více, než jen suché studium. Můžete si například zkusit poslechnout toto jméno vykřiknuté čtyřicetkrát denně s typickou indickou intonací, bodrostí, která vás vybízí k přátelské komunikaci, o níž však zhola nic nevíte. V jediném dni, ve dni, kdy už jste si od rána 2x umazali kalhoty vlastním trusem, protože střeva, smysli, žaludek i hlava už mají indického slunce, větru, prachu a velbloudích pšouků právě akorát. Pro zvýšení dojmu si můžete při této meditaci ještě zavázat oči. Schválně, v co se změnil zvuk ještě před dvěma dni tolik milovaného jména? Všechno je relativní. Vše je sansára pomíjivého světa. Toto úžasné jméno, má však i své mouchy. Nebo jsou to příležitosti něco uvidět? První velká moucha se projevila téměř okamžitě. Jméno toto až příliš okatě připomíná Velkého Mistra. Jednoho z největších duchů, jakého kdy tato planeta nosila. A byl zavražděn – skoro už trapné schéma. Něco se ve mně vzpírá toto jméno používat. Má skromnost a pokora nechtějí toto jméno akceptovat. Byť i jen pro zvláštní příležitosti. Nebo to nejsou skromnost a pokora? Že by přestrojení strach s malostí a nedůvěrou? Je pro nás kupodivu mnohdy snazší přijmout něco ošklivého o nás samých než něco krásného. Další nečekaná fáze věčného procesu postupného sebepřijetí. A to už se mi zdálo, že jsem toto téma víceméně opustil. Proč je tolik těžké pro mě přijmout myšlenku, že jsem krásný? Vždyť tímto přijetím, nikomu jeho vlastní krásu neubírám. Všichni máme v sobě boží jiskru, jen ne všichni si ji stejně uvědomujeme. Je jí dost pro všechny. "Mahátma Gandhi je slunce. Gandhiji je jeho odlesk na hladině jezera. Slunce je jedno, odlesků bezpočet," řekl jsem si a začal zkoumat svou novou skutečnost. Že by snad právě moje neschopnost smířit se s tím, že mohu být, "krásný a žádoucí", že mohu být užitečný, pomilováníhodný a šťastný, nakonec způsobovala to, že můj život, ač jakkoli šťastný, se pořád tak nějak točí v kruhu? "A kolik mám v sobě myšlenek, za které se vlastně stydím, jak často sebe odsuzuji za tu či onu touhu!" To bylo náhle skoro zdrcující zjištění, jak přísným jsem sobě soudcem. (A tedy zcela nevyhnutelně nakonec i všem ostatním.) Osmioskarový Film Gandhi s Benem Kingsleym, příběh člověka, který silou svého vnitřního vhledu, silou bdělého vědomí, silou meditace, zvrátil běh dějin mne úplně omámil a uvedl do stavu zvláštní extáze. A ty divné živé sny, po několik dalších nocí. Nevěřím na minulé životy v klasickém slova smyslu. Nepřišel jsem vám tvrdit, že jsem "v minulém životě byl Gandhi", to by bylo hloupé. Ale…, "něco z toho, co přivedlo na svět Velkého Mistra, přivedlo na svět i mě," řekl bych. Co to mohlo být? Když si tak pročítám Gandhiho Ahinsá (nenásilí), přeci jen mě trochu bolí jeho až fanatický důraz na disciplínu, pohlavní zdrženlivost, "čistotu" a přirozenost utrpení. Co tomu asi řekla jeho žena, když se Gandhi rozhodl, že je pro něj Brahmačarja (slib absolutní čistoty) nevyhnutelný. I ti největší duchové světa se občas mýlí. I Albert Einstein se zmýlil…

…Z Einsteinovy obecné teorie relativity přirozeně vyplývá, že se vesmír rozpíná. Dlouho se Einstein snažil nalézt jakousi "konstantu" či "okrajové podmínky" tak, aby se nic nerozpínalo. O rozpínání vesmíru se tehdy ještě nevědělo. Později to Einstein označil za svůj asi největší omyl…

Možná, že existuje i nějaká "vnitřní Ahinsá", stav duše, který nic neodmítá, nic neznásilňuje, nic nepopírá, protože "všechno ve mně smí být". Ale to už je jiný příběh. Zatím rozepsaný.

Gandhiji
(Mojo Yl)

P.S. Dar od mých věrných společnic na cestách Šakti Ivet Guruji, Šakti Ma Anna Anna





Tento článek pochází ze serveru Sugama.cz
http://www.sugama2.cz/s

URL tohoto článku je:
http://www.sugama2.cz/s/article.php?storyid=579