Svatba

Svatba je starodávný rituál, ve kterém nějaká autorita v zastoupení společnosti a boha (nebo bohů) potvrdila spojení muže a ženy jako zakladatele nové rodiny. Rituál svatby byl často propracováván do nejposlednějších detailů. U některých primitivních civilizací svatba začínala třeba i několik týdnů před vlastním aktem, různými návštěvami a seznamovacími akty předchozích rodin muže a ženy. Svatbou se spojovaly rody, svatbou se spojoval majetek a moc. Svatba byla důležitým strategickým aktem klanů, rodiče spojením s jinou rodinou nebo jiným rodem mohli zajistit pro sebe úpadek nebo prosperitu. Královské svatby plnily především politické a bezpečnostní cíle.
Svatba spojovala nejen muže a ženu, ale také jejich rodiny, rody, majetek. Byl to mimo jiné organizační a mocenský akt. Často se muž a žena před svatbou neznali. Jejich rodiny za ně rozhodovaly.
Důvodem takového jednání bylo to, že lidský život tolik neznamenal. Život jedince podléhal životu rodiny a rodu. Na život jednotlivce ani nešlo tolik vsázet, neboť celé společenství mělo co dělat, aby si zajistilo dlouhodobě dostatek potravy a hmotného zabezpečení, aby se ubránilo proti případným útokům a vpádům.
Akt svatby byl vykonáván s vědomím, že je na celý život a že je víceméně nevratný. Průměrná délka života člověka v období kmenových společenství byla kolem třiceti let, proto
i tato perspektiva si vynucovala trvanlivost nové rodiny a spojení muže a ženy do konce života.
Kvůli krátkému životu docházelo ke svatbám již v raném věku, dívky od věku, kdy mohli mít děti a chlapci od věku, kdy mohli dítě zplodit . Aby to bylo možné, tak některé kmeny měly rovněž posunuté přechodové rituály, rituály dospívání. Během těchto transformačních obřadů (mohli trvat i několik měsíců) se proces dospívání různými šamanskými, náboženskými praktikami urychloval. Nová rodina potřebovala více času, aby splnila své poslaní a pomohla reprodukovat další členy společenství.
Dlouhou dobu společenství nevytvářelo o mnoho víc, než samo spotřebovalo. Veškerý čas byl věnován hmotnému zajištění a reprodukci, proto život jednotlivce musel být podřízen základním cílům a nemohlo se brát ohled na to, co cítí nebo, co by chtěl.
Život člověka nic neznamenal.

Svatba jako právní a správní akt

Charakter státu je dán cíly mocenské a vládnoucí třídy. Stát je forma organizace lidské společnosti vyznačující se sdružením obyvatel určitého území v právní celek. Státní moc je
nezávislá a neodvozená od žádné jiné. Stát je organizací politické moci ve společnosti. Vznikl rozpadem prvobytně pospolné společnosti a současně vzniklo soukromé vlastnictví, původně rodové svazky byly vystřídány svazky územními a byl ustaven zvláštní aparát oddělený od ostatní společnosti a společnost ovládající.
Aby ti, co jsou u moci, mohli dobře spravovat území, hmotné statky a obyvatele, vytvořili si právní normy, které jim pomáhají území a obyvatele spravovat, řídit a třídit.

Svatbou muž a žena získávají jiný právní a správní statut. Stát podporuje takové uspořádání mezi mužem a ženou, které je pro něj výhodné. Státní úředníci chtějí pokud možno jedinou formu manželství, aby lidé byli snadno řízeni, klasifikováni, spravováni. Aby bylo snadné vybírat daně, eventuálně daně odpouštět.
I dnes má člověk omezené formy svého statutu (stavu). Může být takzvaně svobodný nebo ženatý či vdaná, eventuálně rozvedený(á). Může mít jednu ženu nebo jednoho muže (myšleno v Evropě), nejsou podporovány manželství lesbiček nebo gayů, neexistuje manželství malého společenství, respektive malé společenství nemá obdobné možnosti jako klasický svazek.

Ukazuje se, že potřeby státu, potřeby mocenského aparátu jsou zcela jiné než individuální potřeba člověka. Stát se stará o sebe, a tím je celek, a nestará se o člověka. Celek může být jednoduchý, člověk může být komplikovaný. Dokonce i takzvaný demokratický stát, jehož chod člověk může zdánlivě ovlivnit. Může, ale jedině vytvářením obdobné mocenské síly, jako je ta, proti které bojuje . Bojem ztratí sám sebe a slouží pouze cílům onoho celku, se kterým se spojí.

Člověk v demokratickém státě usiluje o svá práva a tím usilováním svá práva ztrácí

Jinými slovy, stát nás vychovává proto, abychom byli dobrými občany a chovali se podle jeho norem. Svatba je tou důležitou normou, díky které nás může stát spravovat a řídit.

Svatba je správní akt, svatba je forma dohledu nad občany, svatba je mocenská strategie

Jistě lze namítnout, že stát tvoří lidé a od čeho dnes máme parlamentní demokracii, ale znovu opakuji, že pokud člověk usiluje o novou normu, tak jako jednotlivec nemá šanci a jako politická sílá ztrácí člověk sebe sama. Už nezastupuje sebe, ale onu politickou sílu. Nehledě k tomu, že i v případě vítězství svým názorem omezuje druhé. I názor většiny může být diktátem pro menšinu nebo jednotlivce.
Takováhle úvaha může vést k tomu, zda-li stát jako jistý druh násilí na jednotlivci je bezpodmínečně nutný. Zda-li je možné jiné nestátní organizování lidí a jejich životů, zda-li je možný život bez státu. Když mluvíme o státu, tak mluvíme o majetku, ekonomice, o moci, o vlastnictví atd. Jestliže význam těchto slov pro člověka přestane být tak veliký, jestliže bude mít jiné priority, tak je možné o životě bez státu uvažovat, tak je možné uvažovat o životě bez násilí.

Život bez státu – život bez násilí

Do té doby je možné pouze konstatovat, že rozpor mezi potřebou státu jako celku lidí a potřebou člověka jako jednotlivce je příliš veliký. A to se promítá právě ve chvíli, kdy chtějí partneři uspořádat svůj život. Kdy chtějí určitým aktem dát svému společnému životu stimul. Svatba může být takovým stimulem, nicméně stát svými normami z ní dělá akt násilí.
Stát svatbou dvou lidí uskutečňuje své potřeby a může potřeby těchto lidí potlačovat.

Svatba může být vnímána jako státní násilí