Rozhovor s Gabrielou

Rozhovor s Gabrielou

Gabriela: Jak mám rozlišit, kdy mám mysl odložit a kdy naopak použít?

Igorek: Tato otázka se zodpoví sama ve chvíli, kdy člověk umí opravdu odložit mysl a kdy umí opravdu mysl použít. Úsilí, energie a práce věnovaná nemysli, stejně tak úsilí, energie a práce věnovaná mysli se projeví tím, že člověk má větší vědomí o sobě a o událostech, které prožívá. Umění odložit mysl se trénuje různými kreativními technikami, nonsens a no mind technikami, umění odložit mysl znamená rovněž vyjádřit všechny potlačené úzkosti a strachy. Tyto strachy spotřebovávají část naší energie, která by normálně byla využita pro větší pochopení, pochopení našeho života. Racionální člověk, jestliže dokáže být i hluboce iracionální, jestliže dokonce po určitou dobu si dovolí být iracionální, se ke své racionalitě vrací. Ale již to není strnulá racionalita, již je to racionalita uvolněná, otevřená. Stejně tak původně člověk iracionální intelektuálním a logickým tréninkem, tedy zážitkem mysli, se vrací ke své iracionalitě, ale ta už přestává být tak chaotická a začíná být směřovaná.
Jinými slovy, obě zkušenosti se jednak vyrovnávají a jednak jedna prohlubuje druhou. A ta volba, kdy mysl použít a kdy odložit se vlastně děje sama. Co si myslíš o sobě? Jsi člověk původně racionální, nebo původně iracionální?

G: Jsem člověk hodně racionální a někdy nevím, jak to prolomit.

I: Tvoje racionalita je pravděpodobně dána tím, že hluboko své strachy schováváš. Tvoje mysl kontroluje tvoji smyslovou zkušenost, dokonce i to, že dlouho trvá, než se vyjádříš, než začneš komunikovat. Že se vlastně schováváš před komunikací, je jenom potvrzením, že mysl má strach, že by ses mohla uvolnit, vyjádřit se, neboť tím bys ztratila svoji racionalitu. Mysl by vlastně ztratila svoji moc. Ale někde hluboko v tobě je ta potřeba smyslové zkušenosti, iracionálního jednání, co o tom soudíš?

G: Toho všeho jsem si vědoma, i toho, jak mě to strašně brzdí a závidím lidem, kteří dovedou být spontánní a iracionální a je mi líto, že se jako kdyby nemůžu pohnout z místa. Někdy, když jsem v bezpečném a důvěrném prostředí, už se objevují záblesky spontaneity a strašně mě to nabíjí a uvolňuje, ale pak se to zase vrátí.
I: Toto je úplně normální. Řekl bych, že se tvé vědomí o tobě zvyšuje, a to, co bys před nějakým časem považovala za spontánní, nyní vnímáš jako mechanické. I tvá měřítka se posunula, ve skutečnosti jsi podstatně uvolněnější než dříve, ale s jídlem roste chuť a čím více se uvolňuješ, tím více si uvědomuješ, že jsi málo uvolněná a že bys mohla být více. Je to rafinovaná lest mysli, která člověka blokuje přehnanou perfektností i tam, kde toho je netřeba.

G: To je asi pravda, taky zjišťuju, že nad situacemi, které prožívám přemýšlím úplně jinak než dříve, že vůbec nezkoumám, co se děje venku, ale emoce, které prožívám, a přemýšlím nad tím, proč je prožívám, kde se vzali… jako bych se přehoupla do opačného extrému. Na situaci téměř vůbec nereaguju a zkoumám svůj vlastní emoční svět. To už je taky úchylka ne?

I: Rozhodně to není opačný extrém, spíše je to posun od racionálně - racionálního postoje k postoji racionálně - emočnímu. Prostě si uvědomuješ, že nějaké emoce existují, ale místo, abys jim co nejvíce dala prostor a ponořila se do emočního světa, tak je racionálně zkoumáš a probíráš. Kdybychom dali pomyslné měřítko mezi 1 až 10, kde 1 je totálně racionální člověk a 10 je totálně emoční člověk, kde 3 je racionálně - emoční a 7 emočně - racionální a 5 je zlatá střední cesta, tak ty se v tomhle kulhajícím přirovnání budeš pohybovat někde mezi 1 a 3. Chci tím říci, že zdaleka to není extrém a zdaleka to není harmonie, jinak bys své emoce normálně prožívala a neptala by ses ani proč, a na druhou stranu by ti to nebránilo svůj život plánovat, ale tvé plány by byly více svobodné a odvážné. Vedlejší produkt tohoto stavu je závislost na určitých společenských normách. Dokázala bys nějak pojmenovat svůj vztah ke společenským normám?

G: Mám radost z každého krůčku, který se mi v této oblasti podaří, když se mi podaří nějakou emoci vyjádřit, třeba se naštvat a zařvat si, což jsem dříve vůbec neuměla a všechen vztek se vždycky proměnil v lítost. Ale vím, že těch emocí a strachů mám v sobě ještě hodně, což se taky projevuje v mém vztahu ke společenským normám, které nemám odvahu překročit, i když vím, že nejsou v souladu se mnou. Mám v sobě boj a čím víc o tom přemýšlím, tím větší chaos to vytváří… Uvědomuju si, že jedinou cestou, jak z toho ven, je na sobě pracovat, hlavně se zbavit toho všeho bince, který v sobě mám. Jenom bych to někdy chtěla urychlit. Ale to moc nejde, že?

I: Napadá mě, že onen zmíněný chaos je vlastně pro tebe životodárný. Užij si trochu toho chaosu, mysl nemá na čem ulpět a prožitky se samy dostaví. Gabrielo, ty speciálně potřebuješ se sebou trpělivost. Jsi typ člověka, ve kterém se dlouho dějí věci uvnitř a dlouho trvá, než se ukážou navenek. Zdánlivě se nic neděje, protože to není zjevné, není to vidět, aspoň ne prostým okem. Jsou jenom jemné signály, čím více jsi uvnitř, čím více jsi pozorná dovnitř, do svého vnitřního schovaného světa, ve kterém se děje to, co jsi popsala, tím jemnější jsou signály zřetelné na povrchu. Cítím v tobě jev, který bych nazval ohřívání konzervy. Máš ráda trenčianský párek s fazolí?

G: Vím, že moje pozornost dovnitř je hodně intenzivní a mé prožitky se během Transformační školy hodně změnily. Úplně jinak teď prožívám, užívám si života a všeho co přináší, ale zároveň si mnohem víc uvědomuju všechny blokády, které mi brání, aby byl můj život ještě intenzivnější, smysluplnější a svobodnější, beze strachů, sebekritizování a sebekontroly. Někdy mě z toho přepadají pocity beznaděje…

Trenčianský párek s fazolí

I: Máš ráda trenčianský párek s fazolí?

G: Ne, párky mi nikdy nejely…

I: Já velmi. Je to oblíbené jídlo cestovatele. Co se stane s takovou konzervou, když se nejdřív ohřeje a pak otevře?

G: Asi vybuchne ne?

I: Ano, představuju si filmovou scénu, jak fazole dopadají do tvého krásného účesu, jak ti zalepují oči, jak ti párek, tedy ten trenčianský párek padá do výstřihu a sama konzerva se odpálí kdoví kam. Rozhodně by to nebyla nuda, že?

G: No to teda asi ne, i když raději bych si ty párky představila v jiném výstřihu než ve svém…

I: Konzerva nevybuchne, když se dopředu otevře. A tím otevřením v tomto případě je sdílení o tom, co se v tobě děje. Každé sdílení s druhým člověkem o nejskrytějších otázkách tvého nitra, dokonce sdílení s více lidmi, otevřené sdílení ve skupině je tím preventivním otevíráním konzervy. Když potom podpálíme oheň, tak se obsah plynule zpracovává nebo třeba plynule vytéká, není to žádné násilí, žádná bomba, žádný ekrazit.
Věci se budou dít samy a nebude tak velká rezistence. Přirozený odpor, přirozená blokace procesu je také dána tím, že by tvůj organismus nemusel unést velký emoční výbuch, nebo že by tě to mohlo vykolejit na dlouhou dobu nebo by tě to mohlo zranit, rozmetat tvé životní jistoty, proto se to v tobě tolik schovává. A právě takové otevřené sdílení proces rozvolní. Tvá pozornost nebude jenom dovnitř, ale bude, tak jak je zdrávo, na vyjadřovací cestu z tvého nitra ven ke druhému člověku. Bude to komunikační pozornost. A ta komunikační pozornost je poslem emočního uvolnění.