Ďábelské tance se tančí proto, aby zbavily člověka démonů, neštěstí, nemoci, všeho zlého. Ďábelský tanec má mnoho tváří. Jedna je Sanni Yakku, tanec na vyhnání démona nemocí. Tohoto démona nemocí může představovat celá řada postav a zvířat, nejčastěji je to kohout, slepice, levhart, divoké prase, také ženy: od malé dívky, těhotné ženy až po matku.
Mezi podobné tance patří i tanec Kohomba kankariya, tanec na zajištění blahobytu, úrody a dostatku potravy a Bali, což je tanec na uctění nebeských bytostí.
Samotní tanečníci pocházejí z nižších vrstev společnosti a od dětství se specializují a učí těmto rituálům a tancům. Nejčastěji je tato dovednost předávána rodově, z otce na syny, většinou ale pouze jeden dosáhne určitého zasvěcovacího stádia. Rodina je většinou velmi vážená a sjíždějí se za ní lidé z celého okolí, dokonce i z dálek celého ostrova Srí Lanky. Rodina většinou žije na kraji vesnice, v samém úpatí džungle, má svůj vlastní malý chrám a dům. Synové v určitém věku odcházejí do džungle a tam žijí několik let, meditují, žijí se zvěří a džunglí. Poté se vracejí do vesnice a žijí v domě svého otce až do jeho smrti, kdy se sami zhostí role tanečníků ďábelských tanců.
Zdá se, že sláva Oshových meditací, hlavně dynamické meditace a kundalini pronikla až sem, neboť Nilu, můj tamilský kamarád, ji sám dlouhá léta praktikoval, když žil právě takto v džungli sám se svým bratrem a svým guru, místním profesorem.
Při těchto obřadech musí být usmířeny tři bytosti: démoni, božstva a polodémoni. Dopoledne onoho dne jsou před chrámem postaveny tři chýše z palmového listí, každá chýše je zasvěcena jedné z těchto bytostí. Ty se pak musí vylákat ven na hliněný taneční prostor. Tanečníci, samí muži, potom tančí velmi namáhavé tance, většinou v transu. Polonazí bubeníci buší zběsilé rytmy na své yak bera, dvoustranný válcový buben, čas od času se tanečníci zastaví a předvádějí kouzla a pantominu na vyhnání démonů. Na vrcholu tance si nasadí masky představující démony a hulákají proč přišli a proč vstoupili do nemocné osoby. Potom se tanečník v transu baví s onou osobou nebo rodinou a popisuje jim co mají dělat a co se stane.
Protože mne na mém putování nebavilo být pouhým plážovým turistou ani bohatým bělochem najímajícím si džíp a všechen komfort domorodců za blyštivé dolary, vydala jsem se po několika dnech na východní část ostrova do ne příliš objevovaných končin. Jak už to chodí na takových cestách, jednou dopoledne jsem spatřila dvě podivné bytosti, holohlavého Itala, který se mračil a působil jako drsný voják a černovlasého,dlouhovlasého divokého Nilu, Tamila, místního domorodce. Nevzbuzovali příliš důvěru a já se k nim neměla, ačkoliv jsme měli společnou dlouhou cestu až na východní část pobřeží.
A tak jsem se seznámila s Nilu a Jasonem, a toto přátelství mě dovedlo až do malé vesnice v džungli, blízko svaté Kataragámy, kde jsem čirou obyčejnou náhodou prožila jeden tento rituál jako jediná běloška s patřičnou úctou.
Ubytovala jsem se u jejich setry v malém hliněném domku, opice makak a divoká prasata okolo dotvářeli atmosféru. Všechny děti byly ze mne vyjevené a neustále pobíhali okolo a pištěly. Tvrdili mi, že mám nadmíru štěstí, že dnes večer se bude konat ďábelský tanec, že to určitě není štestí, ale osud a že musím určitě přijít. Byla jsem zvědavá.
Právě Nilu pocházel z takové rodiny, byl jeden ze tří bratrů, komu bylo předáno ono tajemství. Jejich otec byl velmi slavný muž, který zemřel v devadesátipěti letech a sjížděli se za ním lidé z celé Srí Lanky o pomoc a uzdravení a vyřešení životní situace. Jeho dva starší bratři pracovali v chrámu a ten nejstarší jako jediný získal schopnost a povolení ďábelské tance tančit a provádět.
Jedna rodina z Kataragámy si u něj tento rituál na dnešní večer objednala. Není to nic laciného: deset tisíc rupií, velké jmění. Večer se scházejí všechny děti z vesnice, všechny ženy a mužové, celé prostranství je zaplněno, děti neustále pobíhají sem a tam mezi rohožemi a perou se a vzrušeně vykřikují. Ale na každém je vidět vzrušení.
Potom vychází ze svého domu onen tanečník, neustále něco nesmyslného povídá, směje se, podivně se točí a je vidět, jak se každým okamžikem dostává do hlubšího transu. Rozbíjí si několik kokosových ořechů o hlavu, do úst si sype hořící kousky dřeva a polyká je, půlí betel a vyplivuje jej do davu. Jeho dva bratři mu pomáhají. Amfosféra houstne, dokázal zaujmout celý dav. Najednou se vzepře k velikému skoku, který vyděsil všechny děti a vyvolal úlek, zmítá se na zemi, vyskakuje do výše, tančí podivné kroky, to vše ve zběsilém rytmu bubnů.
Táže se oné ženy a muže, co je trápí, proč za ním přišli, na posílení důvěry jim detailně popisuje jejich život a dům, ačkoliv je vůbec nezná, popadne kohouta a spolu s ním dále tančí. Vše vrcholí tím, že přesekne mačetou několik ořechů, citronů a nakonec kohoutovi krk, což je symbol odcházejícího démona.
Vyzvou i mne, abych se jej na něco zeptala, a on mi tvrdí, že jsem nyní mezi dvěma cestami, že váhám a přešlapuji a ztrácím tím tak energii, že se nedokáži rozhodnout kam se vydat a že se vše velmi dobře změní do dvou let.
Najednou rituál končí, lidé se rozcházejí, podivná hustá podvečerní atmosféra se rozpadá a hvězdy svítí a najednou je klid.
Za půl hodiny se všichni koupeme u studny a džberem vody vylitým na hlavu smýváme všechny zážitky, hlavně já, za hodinu, jakoby se nic nestalo, smějeme se a dojídáme ananas z chrámu.
