Každý člověk má možnost na této cestě položit svoji dlažební kostku.

Co jsem prožila na Mystické škole?

Napadá mě, že nic. A přesto stále hledám, kdo jsem? NIC. Nemohu psát, protože… stále stejná písnička. Jsem líná. Ne, nejsem líná. Učím se smát. Vážím si slunce, měsíce, hvězd, vody, půdy, mámy, táty, svého muže. Můj muž. Hledám k němu cestu a nemohu ji najít. Jsem s ním a neumím s ním být. Miluji ho, ale nevím, co to je milovat svého muže. Vážím si ho. Nesmírně si ho vážím. Stále mě uvádí v úžas jeho schopnost žít, jeho prožívání života. Proto i já hledám tuto schopnost ŽÍT. Teď se mi opravdu nechce psát, protože BLÁBOL. Nejde to. Musí se to prožít. Cítím, jak tomuto úkolu uhýbám. Můj muž? Irituje mě nepořádek, který se kolem něho tvoří, ale ten nepořádek mi dovolí vybuchnout, naštvat se a uvolnit tu energii, která by mě jinak asi zničila.

Co mi daly Lažánky? Uvědomila jsem si závažnost profese „učitel“. A začala jsem si své práce vážit = VÁŽIT. Brát ji se vším, co přináší. Při této práci se „koupu v rose“. Živá cesta = skládanka.

Každý člověk má možnost na této cestě položit svoji dlažební kostku. Je to hra. Je to hra na život. Tvoří ji život a do života se vstřebává.