Čím víc jsem se snažil, tím víc to nešlo, až mě to vzápětí totálně rozsypalo. Svalil jsem se na zem a brečel jak malé děcko.

Jednoho rána - snad to bylo úterý (?), ale na tom nesejde, po probuzení mě pálily oči, bolely záda a krk, že jsem se sotva hýbal. Vůbec se mi nechtělo z vyhřátého spacáku. Setrvávat v té bezhybnosti se mi ale taky nechtělo. Řekl jsem si tedy, že půjdu alespoň na cvičení Kajakalpa.
To mě dost povzbudilo a našláplo - najednou to už nebyla taková křeč, a tak jsem si řekl, že zůstanu a zkusím co se bude dít.
Fáze dýchání - tu jsem tak nějak zpola přetrpěl, když ale přišel "blázinec" - to byl můj konec... vlastně i začátek. Měli jsme se vyjádřit, tentokrát bez zvuků, pobyhem a gesty celého těla. Čím víc jsem se snažil, tím víc to nešlo, až mě to vzápětí totálně rozsypalo. Svalil jsem se na zem a brečel jak malé děcko. Kolem všichni dupali a přesto, že je skrz šátek nebylo vidět, cítil jsem, že jsou v akci. Bylo mi to líto ještě víc. Až najednou se všechno odplavilo. Vyskočil jsem a rozpoutal se ve mně úžasně divoký a vzdušný tanec. Bylo to naprosto osvobozující, cítil jsem se jako v kmeni indiánů, jako šaman v jehož těle tančí samotný Bůh...

ČaJeník