Kdybych měl hledat, co bylo na počátku, dostal bych se možná snad až k tématu: Co bylo dřív – Kuře nebo vejce ?

Kdybych měl hledat, co bylo na počátku, dostal bych se možná snad až k tématu: Co bylo dřív – Kuře nebo vejce ?

A ani bych asi nezačal a taky by to možná ani nikdo nechtěl číst. Tak na začátku bylo třeba toto: V knize od Deepak Chopry – Léčení mysli a těla - jsem se někdy kolem roku 1994-5 až 6 dočetl, že v Americe udělali zajímavý výzkum. Zkoumali dvě skupiny lidí ve věku cca 60 let. Jedna skupina intenzivně několik měsíců meditovala a druhá vůbec nemeditovala. Po skončení výzkumu se zjistilo, že u meditujících lidí se výrazně zpomalilo stárnutí (biologické i duševní) a rozdíl dosáhl až 15-ti let. Tudíž první skupina byla o 15 let mladší. ÚŽASNÉ!

A tak jsem se rozhodl, že to chci také – být stále mladý, krásný, zdravý a veselý. Teď už jen najít místo, kde to zrealizovat. Hledal jsem strašně moc dlouho. Četl stovky duchovnopřírodněléčitelskomystickoastrologickopsychologickozdravotněnaučných knih, jezdil na různé víkendové mystické semináře, kde jsem byl svědkem tisíců případů zázračných uzdravení, setkával se s léčiteli, jasnovidci, jasnozřivci a jasnořečmi.

Ale pořád jsem nemohl najít to, co jsem hledal – mládí, zdraví a krásu. Až jednoho dne jsem se jako již 9-ti letý usilovný a věrný předplatilel časopisu Regena, podíval do nového výtisku a uviděl jsem TO! Nevěřil jsem svým očím, chytal jsem se za hlavu a běhal po bytě. V inzertní rubrice jsem se dočetl, že v meditačním centru Lažánky nabízejí meditace a terapie a to konkrétně program Lidský hlas a tibetské mísy.

Okamžitě jsem se podíval do mapy, abych se přesvědčil, zda mě mé smysly nemámí. Ano bylo to opravdu v místech, která jsem snad stokrát projel na kole, v místě, které je vzdálené asi 10 km vzdušnou čarou od mého bydliště. Já hlupák, jak jsem mohl být tolik let tak slepý a nevidět. A tak jsem sebral odvahu a zatelefonoval na uvedené číslo. Ozval se mi nějaký nasraný chlap a řekl, že nemá čas, že právě jede autem, řídí a nemůže si nic psát a už vůbec si nic nehodlá pamatovat. Jediné, co mi vlilo naději do žil, bylo sdělení, že mám zavolat na druhé telefonní číslo.

Oddechl jsem si, když se na druhé straně ozval vlídný hlas nějaké mladé slečny nebo dámy. Ta si zapsala můj požadavek a sdělila, že mi přijde pozvánka na vysněnou akci. Asi po třech týdnech čekání mi přišel dopis. Otevřel jsem ho a nevěřil svým očím. Myslel jsem, že zešílím. To přece není možné! Ta slečna co se mnou mluvila v telefonu, mi nevím, z jakého Důvodu!, tykajíc psala a ještě navíc Milý Luďku (jako bych byl nějaký kdovíjaký Milý), že už mají obsazeno, ale mohu přijet na další akci za třičtvrtě roku. Tam, že snad bude volno. No to teda bylo překvápko! Co teda budu dělat celou tu dobu, to nikoho nezajímalo, vždyť já chci MEDITOVAT, a jak to teda mám dělat, když tam nemají místo.

Nakonec jsem to s ohromným sebezapřením, a navíc i přes toho roku extrémně krutou zimu, přežil, a na jaře 1997 poprvé přijel do Lažánek. Ve dveřích jsem potkal takového mladého člověka v červeném hávu, co se úplně podobal Klingerovi ze seriálu M.A.S.H. Řekl jsem mu Dobrý Den a on jen tak proběhl kolem a řekl, že mám zahnout doleva. Všude voněly tyčinky, hrála hudba a lidé se na sebe usmívali. ANO – můj sen se splnil. Konečně jsem v MEDITAČNÍM CENTRU! Konečně jsem objevil ten svět, který jsem celý život hledal. Prostě úžasné. Být mezi meditujícími lidmi, lidmi, kteří neznají zlost, nenávist, násilí, agresi, závist, lidmi ze kterých přímo tryská porozumění, klid, krása, něha, vyrovnanost a láska. Ano jsem tady dobře, jsem na pravém místě. Večer byl v meditárně program.

Bylo nás tam asi 70, teplo, nedýchatelný vzduch, příšerný kravál, všichni tam běhali, řvali a jakoby snad tancovali. Pak se tam objevil takovej zvlaštní chlápek, který skoro vyplňoval jednu půlku meditárny. Co se dělo dosud se nedalo srovnat s tím, co přišlo teď. Ten borec byl jako obrovská lavina, nejenže vážil minimálně 150 kg, ale měl také na sobě i takové zvláštní oblečení, které se podobalo padáku. A pak začal tancovat a skákat a křičet a všichni ostatní se přidali a pak křičeli Ošóóóóóó. Byl jsem na okraji u zdi a snažil jsem se přes počáteční zděšení chytit rytmus, začít tancovat a dostat se někam mezi ty bláznící lidi. Nějak se mi to nedařilo. Říkal jsem si, jestli neodjedu druhý den domů, že jsou to nějaké zvláštní meditace, že jsem člověk spíše klidný, introvertní, nenápadný a tohle, že není pro mě.

Ráno jsem se probudil a šel na dynamickou meditaci. Zase taková bláznivina, nevím, k čemu to vůbec je. U snídaně ve frontě se mně ten velikej borec zeptal, jestli se neznáme. Řekl, jsem mu, že nevím odkud bychom se mohli znát a on mi na to řekl, že v nějaké knize se o takových situacích píše. Říkal jsem si, že jsou to kecy a že blafuje a že je mně to jedno. A tak jsem šel odpoledne za ním do kanceláře si to vyříkat.

Mezitím jsem se dozvěděl, že je to Igor a všemu v Lažánkách velí. Začali jsme si povídat o meditacích, zjistili jsme, že máme společného kamaráda ze školy. Říkal mi, že je mistr meditací a Reiki, a že od podzimu začínají s Reiki, a že to bude velká síla, a že bude také celoroční škola Reiki. Nevěděl jsem, proč mi to říká, stejně je to nějakej vejtaha a já mu vůbec nevěřím.

A vůbec – nikdo mi nemá co říkat, co mám dělat a jak žít, já to vím nejlíp sám a hlavně nemám čas jezdit skoro každej víkend do Lažánek, tam křepčit, jíst nějaký vegetariánský jídla a být pořád v místnosti. Tam mě nikdo nedostane. Já si chci pěkně užívat přírody a jezdit na kole. A taky jsou tam ti lidi nějací všichni moc chytří a až přemeditovaní a já se tam vůbec nehodím. Kdepak, sem mě už nikdo nedostane.
A proto jsem jel už jen na pár víkendových akcí a taky na podzim už jen na Reiki I a II.
A najednou to přišlo. Začal jsem se těšit a nechtělo se mi jezdit domů. Vždycky v neděli jsme se všichni loučili a objímali a bylo to strašně moc dojemné. Mysleli jsme si, že umřeme a už se nikdy neuvidíme. Druhý den jsem smutně seděl za oknem a díval se směrem k Lažánkám, a říkal si, že to snad ani nevydržím – ano chtěl jsem do Lažánek přestěhovat a žít tam až do smrti. Tam je ten svět klidu a míru, pryč od civilizace, pryč od aut, od lidí, od stresu, od hluku, od spěchu, pryč od toho nepřirozeného světa, ve kterém ubohá lidská bytost jen strádá. Tady najdu tu pravou oázu a nebudu se muset už nikdy o nic starat, budu konečně žít a meditovat a bude mi dobře. Jen kdybych VĚDĚL co se všechno bude DÍT.

Reiki 3 A
- chci obejmout svou matku - Přesto se s ní pořád hádám, nejraději bych ji neviděl, celý život mi ubližovala, zesměšňovala a nechávalao samotě.
- začínají se mi líbit ženy – neustále se platonicky zamilovávám, proboha, co tím mám dělat!
- pořád mě bolí záda a kyčle – asi umřu
- jsem čím dál víc nasranej – kde je ta láska ?
- víc a víc se bojím lidí – asi mně brzy někdo přejede autem, zmlátí, zeřve, znásilní a zabije
- nádherné zasvěcovací obřady – asi na tom něco bude
- druzí vidí světla,aury,cití vibrace – ale já pořád nic – dělám to vůbec dobře?
- začínám ještě více meditovat – a je mi hůř a hůř
- objímáme se – ty ženský nejsou zase tak špatný
- ostatní se se mnou i baví – možná, že bych mohl i někoho zajímat
- Reiki je tak úžasná – ale nikoho z mého okolí to nezajímá
- chci okamžitě všem pomáhat, léčit, rozdávat lásku a mír – nikdo o to nestojí a někteří přátelé mě dokonce nazývají pámbičkářem
- vůbec to nechápu – proč je svět tak krutý a slepý?
- začínám vnímat víc a víc jak jsou moje děti úžasné – a je to pravda
- a dostávám DIPLOM

Poslední víkend 3A – asi umřu, je mi zle, zvracím, pláču, ten lump se objímá s tou, se kterou se chci objímat já, vstupuji do jídelny a všem dávám na odiv jak umírám, Igorek říká, že jsem poněkud tklivý a já ho v té chvíli za to chci zabít, ale nemohu, protože nemám již sílu a umírám.

Druhý den je mi najednou už dobře, a další taky a další taky a pak jednoho dne objímám svou maminku a v té chvíli cítím lásku. A mám z toho radost, že to jde.

Chci se stát Mistrem Reiki a tak na podzim přišlo Reiki 3. B a bylo to ještě asi 100 krát horší:

- už nemůžeme ani mluvit – a mě se to docela líbí – jen kdyby ti druzí pořád nekecali
- intenzivně medituji a dělám všechny úkoly – a opět je mi hůř a hůř
- a já si myslel, že už je všechno O.K. – že jsem v pohodě
- pořád ne úplně věřím Reiki, nedokážu si ji připustit k tělu, nedokážu se odevzdat
- když jsou děti nemocné, zkouším je léčit – a ono to nějak funguje!
- všichni kolem mne řeší různé úkoly a jsou už skoro mistry – jen já pořád nic
- jsem příšerně natvrdlý – asi na to nepřijdu a budu zajisté potupně vyloučen ze školy
- celý svět je proti mně – a já to už nemůžu vydržet – jsem ten největší chudáček co kdy v Lažánkách existoval
- přichází jaro – konec školy – smutek z konce – radost z něčeho, nevím z čeho, nečeho co je uvnitř mě – nepopsatelná extáze – představa, že to nikdy neskončí
- dostávám diplom a nevím, kde teď právě je
- a taky už se mi koneckonců do Lažánek ani nechce, vždyť je mi dobře a proč bych měl pořád podstupovat rok co rok tak náročné terapie, už mi to stačí, dám si pauzu, určitě, a ostatně jestli tam někdy vůbec chci ještě jet

Další rok, další podzim

- 4 dny před zahájením nové školy Reiki 3.B. jdu za Igorkem a vyslovuji přání, že bych chtěl opět něco systematického dělat – Uf – mé přání je vyslyšeno!
- a tak jsem v tom znovu
- jsem přesvědčen, že jsem úplně v pohodě, nad věcí,vyrovnán, a že se mi už nemůže nic zásadního přihodit
- a můj život se najednou začíná úplně obracet naruby – a zamilovávám se – úplně a nadoraz
- učím se nové věci, techniky, individuální ošetřování, je to úžasné – najednou nerozlišuji, jestli se mi konkrétní člověk líbí nebo ne – cítím něco jiného – rozplynutí
- lidé mi říkají, že nevím, co mám v rukách – já to nechápu a ani jim nevěřím
- jen hladím a objímám a prožívám a taky se už nesnažím nikoho zachraňovat
- a přichází ještě větší a větší LÁSKA a já žasnu
- a žádné diplomy se už nerozdávají

A další rok – a to už ne jako účastník – pomáhám Igorkovi s programy – prožívám se skupinou – a uvědomuji si, že jsem toto v podstatě ani nechtěl, že jsem byl na začátku jen trochu zvědavý a neodbytný – a dodnes nechápu, co vlastně v Lažánkách pohledávám ….
- a už nestojím o žádné diplomy (ostatně mám jich plnou stěnu)

… a pak přišel taky Kvasar, Šmelcovna, uzený, a Igorkovo kolo, a první vyjížďka na kole, a první vyjížďka třech lidí na kole, a čtyřech lidí na kole a dvanácti lidí na kole, a pak Igorek vyšlapal lažánecký kopec a pak ujel 100 km, a první Magical Mystery Tour, a troje šílené archetypy, a reikování jaderné elektrárny, a znělka, a výlet k hospodě, kterou otvírali až za půl roku, a šampaňské v lese, a zátka málem zabila čápa, který letěl nad námi (a zrovna někomu něco nesl – ten někdo ví co), a pak všichni jeli na ta místa, která už znám od dětství a jsou moc krásná, a pak jsem se stal Mistrem Magical Mystery Tours, a nová meditárna a plyn a krb a čajovna, a koupání v zamrzlém jezírku a ohně a bubny a živé obrazy a západy slunce a koncerty a jízda na střeše auta a Bizon a půlnoční nádraží a koupání v rybníku a piknik na louce a krásně zelený trávníček …

….. a tak nějak to bylo, a pilo se, jedlo, tancovalo, cestovalo, zpívalo, milovalo, smálo, plakalo, objímalo, pracovalo, meditovalo a žilo, a pokud to neskončilo, trvá to dodnes.

…. A kdo tomu nevěří, ať tam běží.

P.S. Vážným zájemcům je možné zapůjčit omezený počet horských kol a mapu okolí.

Poznámka těsně na okraji:
Přesto, že jsem od té doby o pět let starší a deset kilo těžší, začínám být veselý, mladý, zdravý a krásný. A všechny vás zdravím a objímám.

Následující poznámka je úplně pod okrajem a tudíž sem nepatří:
Vůbec tomu nevěřte !!!

Luděk (Sw. Jivan Aabhar)