...zajímavé je, že jsem nedošla k žádnému super objevu. Protože já si teď připadám normální. Ani hloupá ani výjimečná. Ale je to naprostá úleva.


Byla jsem v divadle. Není to až tak světoborná událost to uznávám. Přesto tato tragikomedie mi něco krásně názorně ukázala a tak jak to bývá, byla posledním kouskem do mé doufám hotové dílčí mozaiky.
V celé hře účinkovali pouze tři hlavní osoby, mimochodem ztvárněné skutečně úžasnými herci.
Jmenovalo se to Tři muži na špatné adrese. Celá zápletka spočívá v tom, že tři muži přijdou na jedno místo, za svými individuálními schůzkami, z různých ulic, různými dveřmi. Jeden je bojácný celkem chytrý podnikatel, druhý je jednoduchý voják ve výslužbě, nemá problém vše je jednoduché a zřetelné. Ovšem pro mne byl nejlepší učitel literatury, filozof a spisovatel. Tito muži jsou znepokojeni určitou zvláštní situací, ale zcela logicky si vysvětlí jak se tam dostali i to, že spolu budou muset vydržet celou noc. Každý po svém reaguje. Vypadá to velice suše, ovšem divadlo doslova řvalo smíchy, protože to bylo velice vtipné. Já osobně jsem si nejvíce užívala filozofa, ten totiž pružně vysvětloval situaci na základě různých filozofických směrů, logiky za pomoci citátů a jiných informací. Pomalu ale začínají vnímat vážnost situace a nakonec to skončí vědomím, že vlastně jsou v předpokoji na cestě do nebe. Uvědomí si, že jsou skutečně mrtví, to čeho se jeden bál (podnikatel), druhý to logicky vyvracel a zařazoval (filozof) a ten poslední to moc neřešil, protože Bůh ho takového udělal – tak co by se bál?
Když jsem poslouchala repliky filozofa smála jsem se jako blázen. Totiž takhle „chytrá“ jsem vždycky chtěla být. Doma jsem dříve četla, četla, četla. Ležela jsem na zemi mezi hračkami, děti po mě lezly a já četla.
Omluvou je mi i fakt, že jsem hledala „smysl života“. Jsem z absolutně ateistické rodiny. Něco mi chybělo.
To že jsem se nezbláznila (experimenty s knižní kabalou apod. radosti) nenechala zblbnou sektou, za to děkuji možná intuici, ale spíše svojí hlavě.
Nakonec jsem si svůj mindrák nedovzdělanosti vyřešila školou, která následovala okamžitě po absolvování Reiki 1, 2 v Brně na domečku. Náhoda? Spíše jsem si teprve teď „troufla“ zjistit jak to se mnou je. (Zjistila jsem – že jo je to dobrý).
Teď jsem téměř na konci 3B. Zajímavé je, že jsem nedošla k žádnému super objevu. Protože já si teď připadám normální. Ani hloupá ani výjimečná. Ale je to naprostá úleva.
Když jsem dorazila do Lažánek kontrolovala jsem všechno hlavou, neskonale jsem se bála manipulace.
Teď si ve své normálnosti uvědomuji, že nemusím analyzovat (tedy v mém případě ne tolik) a že si můžu dovolit to co chci já. Že život je ve skutečnosti normální a prostý. Pokud se nějak rozhodnu nemusím už tolik zpětně přemýšlet zda to bylo chytré, morální, praktické v souladu s . …..
A já za toto poznání vděčím všem lidem z Lažánek a hlavně Igorkovi, Monice, Lucince.
Je snadné přijímat a nedávat tomu váhu, která tomu náleží. Protože pokud vědomě přijímám, musím tak činit s pokorou, tedy s něčím, co mi teda moc nejde. Vlastně celé toto sdílení je nesmělý pokus o pokoru a poděkování.
To že moje „normálnost“ má přece jenom určitou kvalitu si uvědomuji v okamžiku, kdy chci sdělit nesdělitelné svým „civilním“ kamarádkám. Proto mě velice oslovila možnost nabídnout ženám cvičení, které by je trošku přistrčilo k jejich vlastnímu prožitku. Je to vlastně první věc z „esoterického ranku“ kterou bych měla chuť dělat a to i přes to, že vlastně dost umím astrologii apod. Ale já se vždycky vyhýbala dávat někomu závažné rady.

Zuzka