Nic si nenamlouvejme: Již se to mnohokráte stalo. Jeden z partnerů se nadchnul pro tantru, druhému se nechtělo a nebo jen nemohl. Sešel se rok s rokem a rodinný život byl, takříkajíc, v háji - vztah se rozpadl, rodina rozvrátila. A přeci,...

Často si teď na to podobenství vzpomenu:
"Probuzení je jako hora a k vrcholu vede bezpočet cest. Kterou se dát, pakliže na horu chci? Ta, co se vine podél úbočí, vypadá vcelku schůdně, cesta by mohla být relativně příjemná, ale dlouhá…"

Jedem muž mi před lety tvrdil, že tantra je přímá cesta. Nevine se povlovně kolem úbočí. Je to prý cesta strmá, stoupá prý příkře vzhůru a je snad dokonce i nebezpečná.

"No nevím," říkal jsem si onehdy. "Co by zrovna na tantře mělo být tak extra nebezpečného. Že by mi snad stoupající kundalíní energie vysmažila mozek z hlavy? Nebo snad hrozí nebezpečí, že úplně propadnu svým nejtemnějším choutkám a ztratím tak cestu ke světlu na mnoho životů?" A není to třeba také tak, že dotyčný řečník chtěl poznámkami o nebezpečí vytvořit náležitý dojem? Pošklebovat se otevřeně by však tehdy nebylo zdvořilé. (Byl asi o dvě hlavy větší a 15 kilogramů těžší.)

Od toho rozhovoru už nějaký čas uplynul, a já na něj teď vzpomínám, jak se tak plahočím tou příkrou cestou vzhůru. Stoupající kundalíni energie mi sice mozek z hlavy nevyvařila - buďto jsem dřevo a žádná kundalíni mi nestoupá nebo je všechno trochu jinak - nicméně si silně uvědomuji, jak závažné rozhodnutí v mém životě to bylo, věnovat se tantře. Když jsem před pár roky řekl tantře "ano", řekl jsem zároveň "ano" i mnoha zcela zásadním existenciálním otázkám svého života, které díky meditacím prostě nebude již možné odbýt mávnutím ruky s tím, že se to vstřebá, a které budou pro můj další život absolutně rozhodující:

Kde je pravda?
Vykovali (to není překlep) vykovali ze mě slušného chlapce. Řekli mi, že především je důležité, abych dostál svým povinnostem a závazkům. Já však vidím cosi jiného. Existence je nekonečná, žijící jen sama ze sebe. Všechno má, nic nemusí. Nic jiného než Existence neexistuje. A pro co jiného by si Existence jen tak existovala, když ne pro samu potěchu z existování - pro radost? Za všemi povinnostmi ke splnění, všemi závazky k dodržení vidím radost. A není-li tam, je to zbytečné a vůbec na tom nezáleží.

Neříká se náhodou, že vnější svět je obrazem našeho světa vnitřního? A nepřipomíná vám, čistě náhodou, náš betonem, kabely, dálnicemi znásilněný svět tak trochu ten náš svět vnitřní, kde vládnou povinnosti, závazky, zkrátka tvrdá fakta?

Co kdybychom naši vnitřní realitu jen trošičku předefinovali směrem k radosti? Změnil by se náš svět vnější? Chovali bychom se citlivěji k našemu životnímu prostředí a dostala by tudíž naše planeta ještě jednu šanci? Dokázal by ještě "homo hilaris" (člověk radostný) zachránit svou radostí to, co homo sapiens (člověk rozumný) svým rozumem již téměř zničil?

Civilizovaný člověk sice neustále proklamuje, jak vzácný je život dar, chová se však zhusta tak, jakoby užuž chtěl mít to těžké pozemské bytí co nejrychleji za sebou. Proč?

Osobně si myslím, že malá schopnost civilizovaného člověka radovat se, má hodně co dělat s institucionalizací, moralizací, zekonomičtěním a zpolitizováním vztahů mezi mužem a ženou.

A už je to tady! "Co to ten člověk říká?" "On napadá tradiční rodinu!" "A má snad něco lepšího?" Já nevím. Zatím nevím. Nic si nenamlouvejme: Již se to mnohokráte stalo. Jeden z partnerů se nadchnul pro tantru, druhému se nechtělo a nebo jen nemohl. Sešel se rok s rokem a rodinný život byl, takříkajíc, v háji - vztah se rozpadl, rodina rozvrátila. A přeci, mnoho z nás adeptů to poznalo, ten nepozemsky krásný stav, podivuhodný stav svobody, pokory i divokosti zároveň. Stav bytí tak báječný, že to určitě musí být Dar Boží. Na tom prostě nemůže být nic špatného.

Dá se vůbec tahle zkušenost šťastně integrovat do běžného života?
Jedna židovská bajka vypráví o rozhněvaném čaroději, který v záchvatu zuřivosti použil na svého protivníka nejstrašnější kletbu, kterou znal: "Ať nejprve máš a potom nemáš…".

Musí to jít. Je to, zdá se mi, jedna z posledních šancí, kterou zde na Zemi máme.

Budu mít dost odvahy o tom s lidmi mluvit? Když dnes někomu, po naléhání, dávám odkazy na naše stránky, vždy trochu zaváhám. Ty fotky, ty články... Jako bych si sám nebyl úplně jistý: "Co když ti katolíci maj pravdu?"

Jak s tím dál hodlám žít? Zpátky už to nejde.

Mojo Yl