Často se zabývám otázkou, proč mi dělá dobře vše, co je spojeno s uměním. Proč se k němu nestále obracím, ať aktivně nebo pasivně…?

Obracím se k němu například když je mi smutno…, když se cítím sama…Potom mi připadá, že vůbec sama nejsem. I když fyzicky tvořím sama nebo se jen s dílem setkávám.
Najednou jsem s něčím hluboce spojená, někde uvnitř sebe sama.
Díky umění cítím jiný rozměr našeho života, světa…Něco hlubokého, vše prostupujícího, propojujícího…
Nastává hluboké spojení se sebou...s existencí (bohem.)...je to něco jako spojení s domovem...

Umění propojuje celý svět, lidi různých národností, vyznání…Všude je zastoupeno umění, lidé skládají hudbu, zpívají, malují, hrají divadlo, vyřezávají… Používají jen třeba jiný jazyk...Zůstává však vnitřní spojení se sebou…
Je v něm zastoupen člověk a jeho vnitřní svět, jeho emoce, duše, prožívání… a to nás oslovuje….zasahuje vevnitř…sbližuje…posiluje…posunuje…

Také vnímám jinou část ... a to, že když například zpíváme, tak se ve zpěvu spojujeme s mnoha dalšími tisíci lidmi, kteří si v tu chvíli také zpívají. To vše vytváří energii, vibraci, která je velice jemná a léčivá ... miluji umění...
...miluji se spojovat s hloubkou…
...miluji stále hledat a objevovat…
...miluji milovat...

Stále něco ztrácející a nalézající Elisa