V předchozím článku, v pohádce Pojednání o cílevědomosti, http://www.sugama.cz/s/modules/news/article.php?storyid=435, jsme se seznámili s Aloisem, mrzákem a stéblem suché trávy. Pokusme se teď rozebrat nejen co dělali a co dělat měli, ale i otázku "PROČ".

Začněme motivací stébla trávy k tomu, aby se dostalo z bažiny. Vidíte tam někdo nějakou? Já ji nevidím. Pokud se stéblo někdy dostane na břeh, bude to dílo náhody (samozřejmě už slyším výkřiky typu "náhoda neexistuje", ale to je zase na jiný příběh). Šanci dostat se z bažiny ale má.

Nyní Alois. Je namazaný repelentem proti komárům, na sobě má goretexové oblečení, goretexové pohory, malé skládací křesílko...... Alois ví, že chce dojít na suchou zemi. Dokonce i ví, že tam jednou dojde. Ale ještě nemusí. Je mu docela fajn. Sice tam jsou komáři, opravdu hnusně bzučí kolem uší, ale má repelent. Vlhko se k němu nedostane, pijavice taky ne, sedět si může v křesílku....kam by se hnal, vždyť na to je dost času. Vlastně mu až tak špatně není. Až se mu bude chtít, tak....

A mrzák? Leží v blátě. Promočenej, je mu zima, přisáté pijavice, za každým krví nacucaným komárem, který odletí, přiletí dva hladoví. Tomu dobře není. On ví, že MUSÍ. Musí se dostat ven. A udělá pro to cokoli. Neví, jestli se dostane do bezpečí, ale půjde. Půjde HNED.

Rozdíl je jasný. Je o motivaci.

Asi každý z nás si někdy řekl: "Budu se učit anglicky". Kromě toho, že je tato věta z hlediska práce s podvědomím úplně špatná, do hry zákonitě vstupuje i další aspekt. Tím je ona otázka "PROČ?"

Anglicky jsem se učil bez přestávky od 11 do 20 let. A pak ještě mnohokrát. Vždycky jsem se naučil x set, možná i víc, slovíček.....abych je o pár měsíců později znovu neznal. Prožil jsem to pětkrát, šestkrát? Proč bych se měl učit, když vím, že to stejně za pár měsíců nepoužívání zapomenu?

Nebo jiný můj "problém". Omezím kouření vodních dýmek. Jo, jasně, omezím. Na týden, dva.....ale co si budeme povídat, nejlépe se přemýšlí o omezení kouření, když ležíte na koberci, hraje příjemná hudba a dýmka bublá, buuuublááááá....

A další? Žena alkoholika. Každý večer trne, jak moc zřízenej se její starej vrátí domů?Jakou bude mít opici? Bude zase agresivní? Zbije mně zase za nějakou pitominu?". A přesto zůstává.....

Jo jo, jsme Aloisové (či Lojzičky). Vždyť nám vlastně až tak špatně není. A tak děláme věci, o kterých víme, že nejsou dobré. Dokonce jsou špatné. A tak se neučím anglicky a říkám si, že ta moje úroveň mi na to, co potřebuju, stačí, ničím si zdraví kouřem, protože přece to není tak moc škodlivé jako cigarety, jezdíme rychle autem, protože nám se nemůže nic stát, zůstáváme v nefungujících vztazích, protože on přece, když vystřízlivý, je tak milej a je mu to líto a on se polepší, zůstáváme v práci, kterou od srdce nenávidíme, protože......protože člověk si nakonec zvykne na všechno. Raději máme jistotu, která je nepříjemná, než nejistotu, i kdyby nás mohla dovést k většímu štěstí.

Čekáme. Čekáme na to, až nám doktor řekne: "Máte rakovinu plic". Na to, až se v autě rozmlátíme. Na to, až nás manžel přizabije......Celý život čekáme. "Až budu mít děti....", "až budou děti větší", "až budou dospělí", "až budu mít vnoučata", "až budu v důchodu"...... a neuvědomujeme si, že zítra tady už nemusíme být.

Problém je, že přesně toto vypadá jako lidská přirozenost. Dokud se to dá nějak zvládnout, tak to zvládáme, sice nadáváme, stěžujeme si na cokoli a kohokoli, ale zůstáváme.....žádná změna. Pohyb v kruhu. Stagnace. Žádný vývoj. Žádný život. Zbytečný život.

A tak buďme šťastní, že žijeme v sansáře. V zóně utrpení. Proč? Protože právě utrpení je to jediné, co nás dokáže rozhýbat, abychom něco dělali. Abychom něco měnili. Abychom měnili SEBE.

Mrzák trpí. A tak jedná. Ví, že musí. Že nemá jinou možnost. Resp. má - může se rozhodnout zemřít. Většina z nás taky jedná, až když nemá jinou možnost, až když musí.

Vzpomeňme prince Siddhártu. Žil v přepychu, ve zdraví, štěstí. Jeho otec nařídil, aby se v královském paláci nevyskytoval nikdo starý, nemocný, aby Siddhárta nepřišel do styku s utrpením. A princ byl šťastný. Vzal si krásnou mladou ženu, měli spolu krásného syna...... až pak jednou vyjel se svým blízkým přítelem na koni mimo zdi paláce. A setkal se s nemocemi. Se stářím. Se smrtí. V tom okamžiku pochopil, že se již nebude moci radovat z toho všeho, co má, když ví, že ho čeká toto. Naposledy nahlédl do ložnice, kde spala jeho žena s dítětem. Při pohledu na syna ucítil, jak ho to poutá, aby zůstal kvůli němu, a když si to uvědomil, pojmenoval jej "Ráhula", což znamená pouto, a odešel. Odešel, aby našel způsob, jak se zbavit utrpení. Aby se stal Buddhou Gautamou.

Buddha se stal ve své mysli naším dobrým známým mrzákem. Věděl, že musí. Že nechce žít v iluzi štěstí, že si nechce nic namlouvat. Prostě se rozhodl a šel.

Buďme jako on. Buďme jako oni. Najděme si důvod pro náš cíl. Najděme si motivaci.

maitreja

P.S. má dobrá přítelkyně, v tuto chvíli v roli recenzenta, mi poskytla další námět k zamyšlení. A protože lépe bych to nenapsal, zde jsou její slova:
…. ty si opravdu myslíš, že motivace mají lidi jen ty záporné, z utrpení? souhlasím s tím, že je to asi nejsilnější druh motivace, ale myslím, že spousta lidí si ji dokáže najít jinde, problém je ve chtění, v opravdovém rozechtění, v tom jediném okamžiku, kdy se ti spojí všechna vlákna a najednou víš, co chceš a co uděláš v příštích minutách, hodinách, letech, ať je to jakkoli složité (pokud ti ovšem vydrží nadšení, bez něho stejně za chvíli vychladneš).....pro řadu lidí totiž ani utrpení není motivací, trpí dobrovolně a kdyby mohli, budou klidně víc.....