Posílám jeden článek od Sasanky, který mi poslala na mail ....
Láďa UO


Včera jsem si přečetla Láďův příspěvek o tom, jak moudrý pán pravil, že nejduchovnější z celého prostoru jsou babičky co mají králíky a slepice – a ne duchovní turisti v blízkém meditačním centru.. Potěšilo mě to....

Poslední dobou si připadám v proudu. Není žádná nuda. Protože život mi přináší neustále otázky, já hledám odpovědi a ty odpovědi se mi vždy ještě zhmotní. Najdu je někde otištěné, buď slovem, skutkem, informací… - médií je mnoho. Nebo naopak přede mnou vyvstanou nové otázky.

Je neuvěřitelné jak i sdílení ze Sugamy se vlévá do mého života. Jak moje, tak cizí.
Vlastně celé sdílení, které toto léto probíhalo pro mne mělo téma smrt, tma, přijetí konce života. Samozřejmě, že je možné, že jsem to viděla takhle ostře pouze já.

Zatímco se v Lažánkách i jinde, probíhaly meditace pro pochopení smrti, já jsem ve skutečném životě byla v přímém kontaktu s ní.. Ne jako blízká pozůstalá, ale ani ne jako „čumil“. Omlouvám se za to ošklivé slovo. Ale můj pocit je takový, že umře-li někdo, tak na jedné straně jsou bolaví pozůstalí, jež nechápou prostou pravdu že už nikdy…. a potom ostatní, kteří jsou přítomni, ale při tom jenom ze strachu přihlíží a je jim to silně nepříjemné.

Abych neztrácela nit příběhu a našla kontinuitu mezi babičkami ze vsi, a mým příběhem, tak bych měla nějak myšlenky spojit že? Dříve se lidi rodili a umírali doma v chalupě. A smrt byla přirozená součást života. Dnes hledáme náhradní terapie, abychom si vůbec připustili možnost že umřeme. To rozhodně nemuseli lidé, kteří přirozeně a bez výčitek s láskou propustili ty, kteří už měli „nárok“ a přivítali ty, kterým se uvolnilo místo.

Připadám Vám moc rádoby chytrá?
Jedna z tetek, kterou jsem měla moc ráda, byla dáma téměř devadesátiletá, silně věřící.
Byla to silná žena nesmírně pracovitá. Vždy mi říkala – „vždyť půjdu od svých ke svým“
Její sestra umírala v bytě, kde jsem jako mladá začala bydlet. Nebyla zdaleka tak moudrá. Ba naopak. Ale utkvěly mi okamžiky, kdy ta silná chodila ke své sestřičce a duchovně jí připravovala na smrt. Vlastně jako mladá holka (23 let) jsem byla při umírání, při agonii a při skonu. Po smrti staré paní jsem cítila nesmírnou radost. Nevím jak to přirovnat- bylo to podobné stavu o vánocích, když vnímáte lásku a pohodu, vánoční čas. Ačkoliv myslím, že tajemno a mysterium už dnes cítí jenom děti, a pár dospělých.
Pokusila jsem se o svém zážitku povědět pouze svému otci, jenomže ten se na mě rozhněval. A vnutil mi myšlenku, že to byla zištná radost, zlá radost, že se nám uvolní pokoj. Na dlouhý čas jsem tuto svojí hanbu uzavřela v duši. Domnívala jsem se, že je možné, že nevědomky jsem se radovala, že už budeme sami.

Po letech umírala dcera oné paní – moje tchyňka. Té jsem to řekla, už s tím že jsem si jistá že smrt není zlá, když já cítila opravdu něco krásného. A ona se na mě usmála, přijala to. Teď si uvědomuji, že u smrti své matky byla též. A až teď mě napadlo, že milujíc maminku musela cítit to samé stejně. Ale třeba si to také nikdy nedovolila, protože i pro ní maminčina smrt byla vysvobození. Starat se o ležícího pacienta dlouhodobě, je nesmírně vysilující a kdo to nepoznal, ani netuší o co jde.
Pozůstalí se často ještě obviňují, že se jim ulevilo. (Vím o čem mluvím – ale to do tohoto příběhu nepatří) Mohla v této situaci naplno vnímat ten okamžik, kdy skutečně dochází k otevření bran? Plně jsem pochopila, co se dělo až při čtení knihy od Dalajlamy. (Radost ze života a umírání v pokoji). Když jsem našla odstavec, kde se o tom píše, začala jsem plakat a děkovat za toto poznání, a za smytí hanby. Zvlášť vnímaví lidé to cítí, cítí přesah toho za…, když se dimenze propojí.

Smrt a život dál pokračoval i u mne. Ostatně jako každému z vás…...

V srpnu umřela teď další tetička. Dcera oné silné, o níž jsem se zmiňovala v úvodu. Té která byla silně věřící. Její potomci už dávno víru ztratili. I tuto tetku mám moc ráda. A když jsem jí přišla navštívit, poznala jsem že umře – lékaři o tom vůbec neuvažovali, naopak jí poskytli přenosný dýchací přístroj – aby mohla chodit na procházky.
. Na svojí druhou návštěvu jsem šla s tím, že se pokusím jí sdělit svoje prožitky, svoje poznání. Mám jich mnohem víc, než jenom tento. A v telefonu jsem naznačila, co chci a ona to přijala. Jenomže tváří v tvář jsem nemohla, byl přítomen naprosto pragmatický pán – voják, komunista (materialista).. Přesto to bylo krásné setkání. Já nevím jak to říct, ale nejvíce lásky v pohledu se zračilo mojí tchýňce den před smrtí a téhle paní též. (Naproti tomu když umírala moje babička v devadesáti letech, tak nechtěla a doslova nenávistně koukala – opravdu. To už jsem též měla určité zkušenosti a snažila jsem se jí neverbálně předat určité vědomí a docílila jsem jenom toho že mě sytě nenáviděla).

Nakonec paní zemřela a já jí nijak neutěšila či nepředala to co vím. Byla jsem z toho dost špatná. Připadala jsem si jako srab.
Potom jsme odjeli k moři.
Předevčírem jsem mluvila s pozůstalým pánem a jeho dcerou. Paní si večer uvědomila, že zemře. Rozloučila se se svým mužem. S pragmatikem a materialistou, který ale pochopil, že než jí vlastnit je lepší a milosrdnější jí propustit. Věděl, jak se tato nemoc léčí v konečném stadiu, a tak nezavolal záchranku. Je vysoce pravděpodobné, že by teď tetička ještě „žila“.
Seděl u ní celou noc ještě s dcerou. Ta mi řekla, že v životě by jí nenapadlo, jak snadné je být u smrti maminky. Že jakmile maminka vydechla, otevřela okno a řekla: „mami ahoj“.
Já jsem nic neovlivnila, ale přesto jsem si ověřila, že to co vím, je platné. Pokud jsou okolo moudří lidé, tak je jedno zda-li jsou hledající, či materialisti.

Ohledávající rodinná doktorka rodinu pochválila. Že paní zemřela klidná, s naprosto jiným výrazem ve tváři, než mají lidé v nemocnicích.

Můj otec mi řekl, že jak na nic takového nevěří – jestli budu u jeho smrti - tak mi přísahá, že mě bude chodit strašit. Máme ho určitě dát do nemocnice. (Asi nejlépe někam do kumbálu).
Promiňte ještě jedna asociace. Moje sestra, když po velice těžkém úrazu ležela v nemocnici, těšila právě vystudovanou sestřičku, které umíral pacient. Asi si časem zvyknou.

Takže měl pravdu onen osvícený pán z Láďova příběhu.
My hledáme a pitváme prožitky smrti na trenažéru v Lažánkách. Dřívější generace smrt žily a braly jako součást života..

Ono cítit jak uniká život ze slepice, po jejím zaříznutí je také zážitek. Nebo nést kvičícího králíka. O co se člověk stará, to má rád, jinak to nejde. No nikdy jsem netušila, že se budu holedbat i těmito svými zážitky, ale holt jsem úžasná, marná sláva. (Je to pěkný hnus).
Prostě shrnuto, největší meditace na smrt, je být u ní a neštítit se jí. Přesto si neodpustím ještě jednu větu, než bych byla u smrti svých blízkých, raději bych chtěla tu svojí. Což je vlastně pěkný srabismus. Nejhůř jsou na tom ti, co zůstanou.
Čau Z.