Celým mým životem procházela jedna žena. Tato žena žila pro rodinu, dýchala pro rodinu, obětovala se pro rodinu. Vždy chápající, odpouštějící......

Minulý týden, v den svých 88. narozenin, svíce jejího života dohořela. Tam, kde byla, je mnoho svící, za každého člověka jedna. Každou minutou mnoho z nich dohoří, každou minutou mnoho přibude. Nikdo z nás neví, jak je dlouhá svíce našeho života, nikdo z nás neví, kdy dohoří svíce lidí, které milujeme, kdy dohoří ta naše. Když jsem se to dozvěděl, věděl jsem, že nesmím zůstat doma, že nemohu zůstat sám. Vyrazil jsem do města, bloumal jsem sem a tam.......Když jsem se vrátil, sedl jsem si do meditace, zavázal si oči, ucpal uši....a pokusil se jí přivolat tak, jako kdysi dědu. Nepovedlo se mi to. Nevěděl jsem, co se děje, proč to nejde, prostě zase jedna ze schopností, o kterou jsem přišel. Přestal jsem se dívat ven a podíval se do svého srdce. Díval jsem se smutek, který tam je......a náhle jsem se ocitl uvnitř, tam, kam jsem se již dlouho nedostal, byl jsem v kontaktu se svou duší.

Opravdu potřebujeme utrpení k tomu, abychom si našli čas pro sebe? Abychom se podívali dovnitř?

Celý týden, kdykoli to šlo, usedal jsem znovu a znovu a hledal své já. Viděl jsem smutek, prožíval smutek, objevil jsem pocit viny.....

Celý poslední měsíc jsem měl intenzivní pocit, že se mám za ní podívat. Mám to dvacet minut cesty. Nedokázal jsem to, opět jsem neposlouchal sám sebe. Vždy jsem se rozhodl, že příští víkend určitě. A vždy jsem si znovu a znovu řekl, že ne. Že nepojedu, že nechci, aby mé děti viděli starého člověka na pokraji svých sil, že to nechci vidět já.....

Když jsem tam byl naposledy, babička seděla v křesle s kočkou v klíně, tak, jak jsem ji poslední dobou vídal. Seděli jsme vedle sebe....její ruka, ta, která nehladila kočičku, létala nekontrolovaně ze strany na stranu. Chytl jsem jí a řekl, že jí ruka neposlouchá. "Obě", odpověděla. Do očí mi vstoupili slzy, vstal jsem, a podíval se do vitríny, kde byla její fotka s dědou ze zlaté, nebo diamantové svatby, nevím. Byla tam, statná žena, plná života. Nepomohl jsem si, musel jsem na chvíli odejít, neschopný podívat se na ni znovu, na stáří, na přicházející smrt, kterou jsem mnohokrát viděl, když jsem pracoval v domově důchodců.

Ano, vím, je to zbabělost. Pohled na babičku mě tak strašně zraňoval, že jsem to nechtěl znovu a znovu prožívat, a tak jsem seděl doma a říkal si, že bych se měl za ní jet podívat.

Dnes jsme se s ní rozloučili. Díval jsem se na ni, jak leží, jak vypadá úplně jinak, než ji pamatuju, dlouho jsem hledal její rysy, rysy, které jsem 36 let vídal a znal, které jsem měl tak rád. Když jsem od ní odešel, uvědomil jsem si, že jsem něco viděl. Vrátil jsem se a uviděl jsem, jak pod fyzickou podobou se cosi hýbe. jak se to otáčí, dívá se to na mě s otázkou, co se děje. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je ona, její duše, která, spoustu let uzavřena v těle nevěřícího člověka, neví, že je mrtvá, neví, co se děje.

Seděli jsme a hrála hudba.

Měl jsem rád stín stromů, říční proud,
štíty hor, co nejdou překlenout.
Krásnější svět vůbec nehledám.
to řeknu vám tam u nebeských bran.

Při této písni, která hrála i při rozloučení s dědou, se náhle nad rakví rozjasnilo. Koukal jsem na ni, na duši své babičky, na zářící duši, jak se vznáší nad rakví, plná pochopení, co se stalo a lásky k nám, kteří jsme byli s ní na prahu cesty do nového života. Díval jsem se na ni a ona si všimla, že se dívám. Zkoušel jsem na ni mluvit, říct jí, že se nemusí bát, že je všechno v pořádku, a věděl jsem, že to tak je. Nevím, jestli mě slyšela, má mysl byla plná a ona do ní nepronikla. Ale věděl jsem, že teď už je vše v pořádku, že už se osvobodila, a že jestli existuje něco jako ráj, ona tam půjde. Pak se ztratila, ale stále jsem ji cítil, tak intenzivní pocit, že je s námi, že je v nás všech, kteří ji máme rádi, že je tu, dokud jsme tu my, kteří na ni myslíme.

Ano, píseň pomohla se rozpomenout na přirozený stav. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pohřby tu nejsou jen jako poslední rozloučení pro lidi, kteří zde zůstanou, že jsou tu i pro ně, aby mohli pochopit a svobodně odejít.

Když jsme pak seděli na smuteční hostině, díval jsem se na hrající si pravnoučata. To štěstí, život, hravost, něco, co jsem kdysi kdesi ztratil, něco, na co si už nedokážu šáhnout. Povídali jsme si s mým už prošedivělým bratránkem o tom, jak jsme i my byli malí, jak jsme si hráli, tak, jako oni. Díval jsem se kolem sebe, na stárnoucí vrásčité lidi, které pamatuju jako mladé, mladší, než jsem teď, a uvědomil si koloběh života a smrti.

Když si člověk uvědomí vlastní smrtelnost, onu nevyhnutelnost osudu, která nám byla dána už do vínku, náhle si začne uvědomovat, co je důležité. V Indii si uvědomíte, jak můžeme být šťastní, že jsme zdraví, že máme práci, že máme co jíst, střechu nad hlavou....když vám zemře někdo blízký, uvědomíte si, že jsou věci, které se stanou, a už je nikdo nezmění. Mnoho let jsem za nimi jezdil a kdykoli jsem tam přijel, věděl jsem, že tam babička a děda budou. Pak děda odešel a už to nikdy nebylo jako dřív. Najednou tam bylo prázdno, obrovská jáma v srdci, kterou nelze ničím zacelit. Teď tam nebude ani babička. Pak začnou odcházet i jejich děti, pak mí vrstevníci, až jednoho dne stanu na onom vrcholu pyramidy, kdy mé děti, vnoučata, budou čekat na telefon, který jim řekne "Táta odešel". "Děda odešel".

Toto uvědomění si smrtelnosti člověka změní. Musí změnit. Vím, že nechci být nikdy starý a bezmocný. Nechci být jako babičky a dědečkové v domově důchodců, kteří celé dny leží, my se o ně staráme, přebalujeme je, krmíme je, tyto lidi, kteří před x lety byly plní síly, bojovali za budoucnost svých dětí a jejich dětí třeba i se zbraní v ruce. Ne, vlastní smrti se nebojím, nemusím se bát, vím, že duše existuje, viděl jsem ji, že lze z těla vystoupit, byl jsem tam. Ale to stáří......

Kolik mám ještě dní,
než přijde poslední,
jak dlouho budu zpívat a hrát.
Kolik je na zemi cest,
kterou mám dát se vést,
nebo už myslet mám na návrat

S láskou
Swámí Prém Gangotrí