Před vánocemi jsem byla navštívit svojí nemocnou kamarádku v nemocnici. Protože nemám moc zkušenností s nemocnicemi byla jsem velmi překvapená. Kamarádka nepochopila že tento pán je sebevrah, takže tak trošku řešila vinu a nevinu, když se prokázalo že byl - nakonec z okna skočil. Vedle na posteli paní naříkala a plakala - ulevilo se i mně, když jsem se dozvěděla že po týdnu zemřela. (S tím už je jí dobře). Sestřičky přetížené - špatně dávkované léky, kapačky v ruce ještě hodinu po dokapání....

Tohle všechno jsem vyslechla a potom šla tmou městem. Jen tak. Üplně vidím cestu kudy jsem šla, a najednou jsem vnímala něco, co bylo zvláštní, do téhle doby jsem něco takového nezažila. Byl to údiv. Naprosté překvapení. Divila jsem se, avšak já to nebyla. Bylo to něco mimo mě. Dokonce bych to situovala v pravo vedle hlavy. A ono to - či já se divilo, jak je možné, že jsem tady v této společnosti vyrostla. Jakoby všichni lidi byli živná půda pro mne. Divilo se to čím jsem si zasloužila že se o mě lidi starali? Cítila jsem celou společnost jako podporující entitu. Nešlo o nikoho kontkrétního - šlo o všechny. Cítila jsem k "nim" závazek. K lidstvu, ke kultuře, k systému, který umožňuje abych vyrostla - a třeba k takovémuto vědomí.
Když to přešlo začala jsem přemýšlet. Jak to, že místo toho, abych vymýšlela, jak je špatné, že se společnosti nestará o své nemocné, o své nemocnice.....po tristním zážitku z nemocnice, mně přišlo poznání, že dlužník jsem já a vždy budu.

Už dávno vzaly za své mé obviňující tendence k rodičům (které jsem skutečně pociťovala) a teď najednou vím, že lidi jakkoliv vědomí či jací jsou pořád "moje živná půda" - moje podhoubí.

Svůj zážitek nepíšu jen tak, ale proto abych uvedla to, co chci říct.
Všechno na světě mění svojí kvalitu podle úhlu pohledu. Já se čím dál snažím dívat na všechno jako na bohatství. Vidět v tom to bohatství, ten potenciál.
Všichni máme své kořeny, svojí rodinu - nebo máme přece možnost jí vytvořit. Proč se na to dívat jako na omezení svobody, když v tom téměř každý může vidět minimálně zarostlou půdu, zanedbanou půdu, kterou může kultivovat a začít na ní něco pěstovat. Ostatně každý ví, že taková odpočatá půda nakonec nese největší úrodu. (Sory jsem kapku zemědělec).

Včera kamarádka řekla - "tak se mi moc líbí že tvůj Petr je tak něžný k vašemu psu". Říkala jsem si co blbne ke psu, vždyť je takový pořád - samozřejmě mimo veřejnost. Než mi došlo, že to co beru jako standart je pro někoho neuvěřitelné. Říkám každý z nás je bohatý, jenom to uvidět.