Pokusím se vám zde popsat moje zážitky z jednodenního semináře Mojí cesty. Pokud by vás hlouběji zajímalo, o co se jedná, přečtěte si knihu od Brandon Bays Cesta. Nakonec jsem se od této knihy k semináři Cesty dostal.

Předně musím říct, že sedím před počítačem s totálně vygumovanou hlavou. Včerejší den hodně zamával s mými názory, s představami, se mnou. Jako bych prošel skrze mlýnek na maso a dole mě zase někdo uplácal do čehosi, co je úplně jiné, než bylo to předtím.
A pokud byste měli pocit, že píšu nesouvisle, odporuju si, těžce hledám slova.....tak je to tak.
A prosím o shovívavost. Tento článek obsahuje velmi intimní mystický zážitek. Ale cítím, že vám ho mám sdělit. Prosím, nekritizujte mě.

V pražské čajovně Ryba naruby nás sedělo dvanáct. Deset krásných žen, jeden mně neznámý muž a já. A cítil jsem se jako obvykle. Sice trochu rozklepaný, nakonec posledních několik dní před seminářem To už ve mně jelo, ale jinak jako ryba ve vodě.
Pak na podium vešel takový malý, už na pohled strašně ukecaný, chlápek. Luděk Drábek. To jako že je to on a že nás povede ke zdroji (k Bohu, Existenci, Životu, jak chcete). A začal povídat. Povídal o sobě, o tom, jak ho Cesta vyléčila, pak začal líčit zážitky ze seminářů, soukromých terapií....o přestávce si říkám "One man show". A velmi dobrá, hodně dobře jsme se bavili. A pak už jsme přešli k praxi.

První cesta: Stojím na odpočívadle uprostřed schodiště a mám se rozhodnout, jestli půjdu dolů nebo nahoru. Tak se vydávám dolů, do hlubin, tam, co jsem byl přesvědčený, že bych měl jít. Po třech schodech jsem zjistil, že tam ne. Tak jsem se otočil a šel nahoru. Schodiště nejprve bylo rovné, ale pak se z toho staly takové ty točité schody ze starých baráků. A tak jdu, jdu, jdu..... a slyším Luďkův hlas, jak nám říká: "Možná už cítíš, jak se blížíš ke zdroji, možná už jsi v něm". "No paráda, a já zase nic. Ale co, prostě půjdu a třeba někam dojdu". No a tak jsem stoupal, až jsem došel k mořskému dnu. Nade mnou bylo hluboké moře a shora prosvítalo slunce. "Jasně, tam to je". A tak jsem začal plavat. Když jsem se dostal na hladinu, tak jsem byl trošku zklamán. Vůbec jsem neviděl jasné světlo, ale vypadalo to jako mlha, která celá září, až na to, že v jednom místě to bylo mnohem jasnější. "Jděte blíže, vkročte do zdroje". "No ale jak, plácám se na hladině.....". Ale cítil jsem se hodně dobře, klidně, bylo to silnější, než to, co znám ze své praxe.
Na sdílení toto vyprávím a Luděk mi k tomu něco říká. Vidím, jak hýbe pusou, ale nic neslyším. "Mohl bys mi to prosím zopakovat?". Asi to opakuje, hýbe pusou. Pak už začínám vnímat jednotlivá slova, která mi ale vůbec nedávají smysl. "Promiň Luďku, vůbec ti nerozumím, co říkáš".

Druhá cesta: Po přestávce se mě Luděk ptá, jestli se mnou může počítat. Neřekl v čem, ale nějak jsem od samého začátku, co jsem se tam přišel, věděl, že se mnou bude něco dělat. "Nevím". Fakt jsem nevěděl. Pak prohlásil cosi o odvaze. Mé ego se ozvalo, protože Já samozřejmě odvahu mám, ale okamžitě jsem si uvědomil, co se ve mně objevilo a řekl jsem "Ne". Nenechám se přece manipulovat skrze své ego.
Po ukázce se Luděk obrátil na mě a řekl řekl: "Tak pojď sem místo mě a zkus si to, když myslíš, že bys to uměl líp". "Cože???". "No pojď sem, zdroj mi říká, že tady máš být". No tak jsem šel. "A co tu jako mám dělat?". "To já nevím, ale ono něco přijde.". A tak jsme začali chodit. Sem a tam, tam a sem. Cítil jsem se výborně, silně, bavil jsem se s Luďkem, nebo s "publikem", o tom, co cítím já, co cítí oni....Luďek pak prohlásil, že dostal pokyn neříct už ani slovo. Tak jsem si to tam vedl. Náhle jsem ucítil tlak na hrudi. Začaly se mi třást ruce. Publikum mi hlásilo, že ucítili, jak zhoustla atmosféra, jak je to najednou těžké. Luďěk poklekl do sensei. Poklekl jsem také. On vstal, já nemohl. Začal jsem se třást, pak mě jakoby něco začalo tlačit směrem k podložce. Spojil jsem ruce k sobě, položil je na podium a na ně položil hlavu. Tlak byl stále silnější. A kolem mě stále jen kroky sem, kroky tam, kroky sem, kroky tam. Po chvíli, kdy jsem se zdrcený tíhou, která mě tlačila k zemi a naprostou neschopností se pohnout, ze mě začala vycházet slova. "Otče náš, jenž jsi na nebesích.....". A stále dokola. V čemsi, co bych možná nazval posvátnou hrůzou, jsem naprosto zhroucený, plačící, drmolil tuto Modlitbu, protože nic jiného jsem dělat nemohl. Modlitba se stáhla na jediný výrok "Děj se vůle tvá, děj se vůle tvá, děj se vůle tvá.....".
Pak tlak povolil. Najednou jsem se mohl narovnat, tvář mi rozzářil úsměv, ucítil jsem záplavu lásky a já v pochopení toho, co se stalo, prohlásil památný výrok: "No to je zase blbost". Tak moc mi to připomnělo lažánecké techniky. Děkuji, Igi, děláš to dobře.
Pak proběhlo sdílení, kde ostatní mluvili o tom, jak to na ně působilo. Padala taková slova, jako pročištění, pokora. Ano, to bylo to, co jsem cítil. Poté, co mě poprvé v životě někdo dostal na kolena, ze kterých jsem nebyl schopen se zvednout, a nejen to, věděl jsem, že to ani nemohu dokázat, protože jsem ztratil sebemenší náznak vůle, poté, co jsem pochopil, že existuje síla, která se mnou může dělat cokoli se jí zlíbí, poté, co jsem prožil hrůzu z opravdové bezmoci, jsem ucítil POKORU. Prosil jsem Boha, abych si tento pocit navždy pamatoval. Ještě jeden pocit se k tomuto váže. Najednou jsem ucítil, jako by ze mě někdo sňal břemeno. Cítím se mnohem volněji, protože vím, že to, co dělám, o co se snažím, ať to je práce, děti...., není jen na mně. Je tu někdo, kdo mi s tím pomůže a já mu mohu plně důvěřovat. Ať to dopadne jakkoli.

Třetí cesta: Tentokrát pro mě byla cesta dolů volná. Už pod úrovní podlahy se válela taková temná mračna, ale šel jsem. Opět jsem šel dloooouho. Až jsem se dostal na otevřené schodiště, vypadalo to jako točité kovové schody do nebe a já kráčel dolů. K zemi pokryté ztuhlou lávou bez kousku zeleně. Všude se povalovaly vybělené kostry zvířat. Jinak nic. Temno. Nic. Vůbec nic jsem necítil, díval jsem se na to jak na film, který se mě vůbec netýká. Náhle začalo vycházet slunce. Jo, jdu tam. Šel jsem. Chci vstoupit do slunce. Objevila se lávka a tak jsem šel. Koupu se v slunci, všude jasné světlo, jen....vůbec nic necítím.Pohlédnu dolů a tam ta vyprahlá krajina. Vyprahlá krajina mého srdce pokrytá kostrami dávných ran, pusto, prázdno. Chtělo by to vodu, voda jsou emoce. Na obzoru se objevila voda, která, jako řeka, tekla až ke mně. A přímo pode mnou, jak jsem se vznášel mezi sluncem a zemí, začala rašit první tráva, první stromy, prales. Usmíval jsem se. Vydal jsem se, spokojen s prací, kterou jsme spolu se Zdrojem udělali, směrem ke schodišti. A náhle....opět nic. Opět vyprahlá krajina a v dáli takový ostrůvek zeleně. Při pohledu z výšky naprosto malicherná nicotná tečka v poušti vyprahlých citů.
Při sdílení jsem k tomu mohl říct jen to, že je to mnohem horší, než jsem si myslel.

Čtvrtá cesta: Z ní si vůbec nic nepamatuju. Seděl jsem jak naprosto vyprahlý balvan totálně mimo a vůbec netušil, co se děje.

Pokusím se o krátké zhodnocení.
1. Zjistil jsem, že skutečně náš mozek dokáže nevidět, neslyšet, to, co vidí a slyší všichni ostatní okolo.
2. Zjistil jsem, jak jsem byl pyšný, když jsem si myslel, že já jsem On. Nejsem, ona obrovská síla mě o tom přesvědčila. Ale mohu Ho v sobě nalézt přiblížit se k němu, stejně, jako to mohu udělat tím, že ho budu hledat venku. On je všude. Teď mě napadl příměr, ale i když se sem vůbec nehodí, mám ho napsat: I sopl v mém nose je mou součástí, ale nejsem to já. A já jsem ten, který rozhoduje, co s ním bude.
3. Zjistil jsem, že nejsem na všechno sám.
4. Objevil jsem POKORU. Ne to, co jsem si myslel, že je pokora.
5. Ucítil jsem MOC. Skutečnou moc.
6. A naučil jsem se, jak jít ke Zdroji, i jak k němu dovést druhé

Teď se proud slov zastavil, i když po odeslání článku mě určitě ještě mnoho věcí napadne. Tak bych se s vámi rád podělil o jeden "příběh".
Přijde muž do nebe a říká Bohu: "Kde jsi byl, když jsem tě nejvíce potřeboval?". A Bůh mu ukáže dvoje stopy v písku. "Vidíš? Vždy jsem byl s tebou". Muž si ale všiml několika míst, kde byly stopy jen jedny. "A tady jsi byl kde?". "Víš, to jsou mé stopy. Nesl jsem tě, když už jsi nemohl".

Děkuji ti Otče
J.