Je to přesně rok - mám pocit, že skutečně téměř na pár dnů, co jsem psala SMS svojí kamarádce. A v ní bylo "neboj všechno dopadne dobře, cítím že jste jeden pro druhého požehnáním, a spolu to zvládnete".

Cítila jsem to velmi silně. Bylo to intuitvní pochopení. Já se ale bála, moc. Protože kamarádky manžel měl diagnozu - umřít do půl roku, a v té době "už přesluhoval". Tenkrát mě mučila otázka -"je to správné jí takto dávat naději" , "je správné plést se lidem do života na základě jakýchsi pocitů, rádoby intuice"? Měla jsem velmi mučivé odpoledne, než jsem tu SMS poslala, a překonala bázeň z mýlky.... Za ten rok jsem zjistila, že přítelkyně těchto pár slov drželo, bojovali velice statečně.
Dnes jsem jí poslala další SMS. Psala jsem jí, že jsem sehnala informace a možnost "popotlačení" do Hospice. Prvně v životě jsem chtěla protekci, natvrdo jsem se takto zeptala...co je to ale platné? Co je platné že já vím, že nejsme tělo. Co je platné že vím, že vinu nemám? Co je to platné že vím že láska není touha ale láska je dávat. Co je platné, že v duši vím, že ať už to vypadá jak to vypadá moje slova, že to dobře dopadne byla pravdivá, že takové martyrium jaké prožili, člověka změní.
Dávno vím, že smrt je osvobození. Co je to platné jim i mně.
Jsou jenom otázky, všechny odpovědi jsou mělké - a nejsou na nic.
Jsem smutná, avšak je to nesmyslem vedle jejího smutku. A já Vám píšu, abych si trošku v tom "nesmyslu" ulevila od viny, chyby, smutku co já vím...asi nablblá sebelítost či co.
z