Tentokrát mé sdílení nebude tak pozitivní, jako minule

Opět se mi do Lažánek vůbec nechtělo. Vymyslel jsem cca 387 důvodů, proč se mi tam nechce....až jsem usoudil, že je to jenom převlečená lenost a tak jsem vyrazil. Asi jsem to neměl dělat :)

Už páteční večerní technika mě dostala. Jedna z no mind. Udělejte sochu. Podivným pohybem se dostaňte z místa A do místa B a tam zůstaňte v podivné pozici. Nechte projevit svoje vnitřní dítě....
Jak můžu nechat projevit svoje vnitřní dítě na povel? Já mám přece úplně jiné starosti, docházejí mi peníze, blíží se vánoce, ...... "Ve 21:37 budete strašně veselí!!!" "To je rozkaz". "srrr, jes srrr!!" Tedy spíše: "Zkusím to"
Jj, zkusil jsem to. Hlavou mi letěly podobné věty jako "Co to tu dělám za pikačoviny", "už ať to skončí".... nevydržel jsem, sednul jsem do rohu a čekal na konec. Zkusil jsem to znovu. Opět nic.... blábolení hatmatilkou mě taky nechytlo. Nakonec Igi vymyslel jít do toho přes tanec. Tak to šlo, tam jsem se dokázal uvolnit

Vlastně s uvolněním jsem měl problém po celou dobu. Mozek mi jel jako šílený, navíc jsem "slavil" čtvrteční novou zakázku, která mě postaví na nohy.... dokonce ani ve vippassanové části kundalky jsem nezvládl se soustředit. Prostě vůbec nic

V sobotu totéž - tentokrát no mind vedl Martin. To už jsem utekl

Můj převládající stav byla únava. Únava při probuzení, přes den, večer ..... a po skončení programu únava jako když mávnutím kouzelného proutku zmizí a já mohl sedět spolu s ostatními. Teď už únavu necítím. Usnul jsem včera po šesté večer a vstával před sedmou ráno. Skoro 13 hodin. Už podruhé za 2 týdny.

Zvláštní byla neděle. Nejprve jsem na dynamičku nevstal. Přišla pro mě kamarádka....vstal jsem, vyčistil si zuby a .... šel si znovu lehnout. Přišla znovu po dynamičce...... a ve mně se po chvíli cosi zlomilo a začaly mi téct slzy. Hurá. Cítil jsem se jak sopka před výbuchem.....s těmi zhruba 20 páry slz se cosi pokusilo odejít. Obávám se, že se jen pokusilo

Od samého rána jsem věděl, že chci odjet. Nechtěl jsem se s nikým vidět, mluvit, chtěl jsem být sám. Prostě taková moje malá soukromá sociální fobie.
Neudělal jsem to, a šel na setkání před pracovkou. Asi 8 nás zbylo na nádobí po obědě. Hurá, jedu zrovna, nejsem tu potřeba. "Martine, odjíždím." "Proč?" "Musím". Hodně zvýšeným hlasem "Tak to mě teda pěkně sereš. Jsi nezodpovědnej. Tos to nemohl říct dřív, aby sis to nádobí vyměnil s někým jiným?"
Jako když tlučete do kamenný zdi. Prostě nic.....jen "Pryč!!"

Až v autě mi došlo, že měl pravdu. Nešlo o nádobí, na to bylo lidí dost. Šlo o princip. A tak se omlouvám tobě, Martine, i vám, se kterými jsem měl mýt nádobí.

Pokud příště dorazím, a upřímně doufám, že ano, tak si dávám slib. Pokusím se chodit na programy a výmluvu, že se mi nechce, neberu

Děkuju, vrby :)
Jarda