Sdílení je ve své podstatě velmi prostá věc. Žádná věda o manipulaci. Jen sdílet a jen naslouchat. A když naslouchat, tak se při tom nešťourat v nose, nemyslet na to co řeknu potom, jak to on řekl blbě, či co bude na oběd, ale být u toho. Opravdu být. Jak prosté že?

Umění sdílet.

Snažím se utřídit si události a prožitky posledních dnů. A pomalu mi z toho všeho krystalizuje jedno téma. Téma sdílení.

Co je to vlastně sdílení?
Sdílení je umění sdílet sebe sama a umění naslouchat.
Je to umění otevřít se a nechat ze se sebe vyjít vše, co je v nás. Ale sdílení je především určeno tomu kdo sdílí. Jde o to dát svým prožitkům tvar tím, že je uzavřeme do slov. Díky tomu jsou prožitky vyneseny do vědomí a tak jsou nám samým předloženy ke zpracování. Přeloženy do nám srozumitelného jazyka. Je to expanze prožitků. Jang.
Na druhé straně stojí naslouchání. Tiše se otevřít a jen přijímat. Nezkoumat, neposuzovat, nehodnotit. Jen naslouchat. Není důležité říkat někomu, jestli to co říká, říká dobře, ani ho poučovat o tom jak by měl dělat to co dělá. To co mne na těch mnoha sdíleních vždy nejvíce potěšilo bylo to, že jsem slyšel, že někdo prožívá život podobně jako já. A když jsem slyšel, že to u něho dopadlo dobře, tak mne to často povzbudilo. To proto, že jsem měl naději i na svůj dobrý konec. Tiché naslouchání. Jin.
Obojí je pro dnešního člověka velmi náročné. Neumíme sdílet. Mluvit o tom co nás trápí, či těší. Svět není zvyklý na sdílení a tak sdílení posuzuje. Nazývá ho nabubřelým egem, nebo sebemrskačstvím. Otevřít se chce odvahu. Jang. Ale neumíme ani naslouchat. To chce zase umírněnost. Držet se zpátky ve svých projevech a posuzování. Jin.
A jako Jin není bez Jang. Není sdílení bez naslouchání.
Když jsem kdysi poprvé v Lažánkách seděl na společném sdílení, tak jsem příliš nenaslouchal, to proto, že to ve mně utrhlo obrovskou lavinu a já chtěl všechno vysypat najednou a hned. V hlavě se mi točily myšlenky a dávno zasuté prožitky a chtěly ven. Ale nedokázal jsem to. Nešlo to. Bál jsem se. Bylo mi trapně.
Později to už šlo lépe. Když se objevilo něco co jsem chtěl sdílet, začal jsem k tomu sbírat odvahu a spolu s ní a s bláznivě tlukoucím srdcem, jsem to řekl. Ufff. Fuška. Ale bylo to fajn.
A teď jsem v období, kdy mluvím celkem rád … a hodně … někdy až moc. JJJ Ale učím se. Fakt že jo. Snažím se. ;)
Sdílení je ve své podstatě velmi prostá věc. Žádná věda o manipulaci. Jen sdílet a jen naslouchat. A když naslouchat, tak se při tom nešťourat v nose, nemyslet na to co řeknu potom, jak to on řekl blbě, či co bude na oběd, ale být u toho. Opravdu být. Jak prosté že?
Díky Igorku za laskavé poučení a vám všem za zrcadlo, do kterého jsem mohl juknout.

Josífek