Stalo se to již hodně dávno.Odcestovala jsem s přítelem do Indie.Chtěl najít stopy po silné životodárné energii,která kdysi tuto zemi prostupovala.Navštívili jsme spoustu míst.Všude,kde jsme hledali, panovala bída,špína a hlad.Vše působilo dojmem starého opuštěného zbořeniště.V úžasu jsem hleděla na tu spoušť.Cítila jsem,že zde není možné objevit vůbec nic.A vlastně jsem ani nevěděla,co zde přítel hledá.

Zastavení první

Stalo se to již hodně dávno.Odcestovala jsem s přítelem do Indie.Chtěl najít stopy po silné životodárné energii,která kdysi tuto zemi prostupovala.Navštívili jsme spoustu míst.Všude,kde jsme hledali, panovala bída,špína a hlad.Vše působilo dojmem starého opuštěného zbořeniště.V úžasu jsem hleděla na tu spoušť.Cítila jsem,že zde není možné objevit vůbec nic.A vlastně jsem ani nevěděla,co zde přítel hledá.Chodila jsem mu v patách se smíšenými pocity člověka,který hledá dobrodružství a nalézá jen zmar a hloubku lidského utrpení a neštěstí. To,co hledal,zřejmě dávno odvál čas.Vyprchání,využití.Nic,vůbec nic.Jen ta bída.

ˇ Zastavení druhé

Stojím pod kamenným kopulovitým stropem,v němž jsou malé kulaté a hvězdicovité otvory.(Tyto domy se stavěly v mladší době kamenné na Kypru.Byly nalezeny také ve Východní Asii v době asi před šesti tisíci lety.) Je tu nevlídno ,i když je místnost osvětlena.Otvory v klenutém stropu vidím oblohu s hvězdami.Cítím touhu odejít z této místnosti,toužím po volnosti.Ale patřím sem,mám zde povinnosti, vlastně ani nevím jaké.
Přicházejí dívky.Promlouváme spolu o nepodstatných věcech,vlastně si ani jedna druhé příliš nevšímá.Jsme z nějakého důvodu zde a dávno jsme zapomněly na účel našeho pobytu.
Náhle je naše pozornost upoutána mužem,který stojí uprostřed místnosti.Je to kněz a přišel,abychom ho pomohly ustrojit do slavnostního roucha.Má být přichystán k slavnostnímu obřadu.Je k nám otočen zády,je nahý,jen na krku má šňůru hnědých dřevěných korálů.Dva muži,kteří ho doprovázejí,se ho nesmějí dotknout.Jsou to jeho strážci,ale jejich úkol mi není znám.Nejsme tu pro nějaké tlachání,ale proč?….
Odvracím od mužů zrak a usedám na lavici u stěny místnosti.Ženy mě obklopují a také nejeví zájem o to, aby knězi poskytly své služby.Cítím se velmi unavena a vyčerpána.Silná bolest hlavy mě sužuje již několik dní.,,Přestaňte stále naříkat a plňte své povinnosti! Nemohu táhnout všechno sám!“, rozkřikne se kněz,když vidí naši netečnost,nechuť,dost možná i lenost. Mohutnost tohoto muže a arogance s jakou žádá o pomoc, je pro mne v tuto chvíli již nesnesitelná.Ne,již zde nezůstanu .Nebudu sloužit této nadutosti.Odejdu,vždyť tak toužím po čerstvém vzduchu,po volnosti,kterou zde nemohu najít!Jsem rozhodnuta,musím odejít.
Opouštím tuto síň.Ještě musí projít přístavkem.Je zde takový nepořádek…je možné práci v tomto místě opravdu někdy dokončit? To přítmí,ta špína ,staré harampádí,skládka všeho možného,a zbytečného…Již vidím jak se přede mnou otevírá krajina.Ta nádherná zeleň luk a lesů,jasná obloha,čerstvý vzduch.Bytostně mě to táhne ven do toho nádherného prostoru…
A náhle se sen zastavuje.Konec. Mnoho a mnoho nocí se vrací a je stále stejný,stejný ,neuvěřitelně stejný.Se vším,s každou maličkostí . A vždy skončí v tomto místě. Copak nikdy nedojdu dál?
Rok se takhle trápím.Až jednou … Opět se zastavuji,opět ta zelená louka,ale já se náhle obracím zpět.Opustila mě ta uražená ješitnost.Proč bych nemohla splnit svůj úkol?Proto jsem přece tady.Ano.Vcházím do prosvětlené místnosti,vše zůstalo tak,jak jsem ji před rokem opustila.Všichni jsou na svých místech,všechno je tak,jak má být.Jsem rozhodnuta posloužit knězi,aby i on mohl splnit svůj úkol.Dívky mi podaly roucho,do kterého mám kněze obléknout.Je to dlouhá sněhobílá košile.Ve chvíli,kdy se dotkla mužova těla,stalo se něco nádherného.Mé vlasy,které byly doposud pocuchané a nedbale vyčesané do neúhledného chumlu,špinavé a zaprášené,splynuly až k zemi a zazářily jako ryzí zlato.Má dlouhá modrošedá říza se rozzářila v skvostný bílý šat ,vyšívaný stříbrnou nití.Dlouhá plátěná košile,kterou jsem pomáhala ustrojit kněze se mi v rukou proměnila v překrásné roucho zlatem a stříbrem vyšívané.Jakmile jsem tento úkon splnila,zůstala jsem chvíli stát a přemýšlela jsem,co dál.,,Tvůj úkol je splněn“,ozval se hlas a já se jakoby zachvěla,moje tělo se jako obraz na vodě rozvlnil a rozplynul.Přestala jsem existovat.Můj úkol byl splněn.