Být blízko muži. Provokovat se navzájem, křičet, řvát, prát se a objímat. Pociťoval jsem silnou blízkost k muži bez sexuálního podtextu.

Není to tak, jak si všichni myslí, on to neví, a přitom dělá že jo, ale já jsem ho prokoukla, a už mu nevěřím. Jde to pomalu, ale začíná se mi dařit, už nemám to včerejší bolení břicha.

Od svých 12 let nenávidím všechno, co se týká malování. Kdyby jsem věděla, o co tu půjde, určitě bych se nezúčastnila. V Lažánkách jsem si za těch pár dní prožila neuvěřitelné zážitky. Objevila jsem v sobě kreativitu, kterou jsem 25 let neviděla. WOW! Děkuji za ty dary....

Vzbudil jsem se, asi zůstanu ležet, dívám se do veliké díry ve stropě, vidím hvězdy a slunce zároveň, asi se něco stalo, nevím, co, jen tuším matně …. , že něco není na svém místě, proč, netuším. Skřípění, kvílivý zvuk proniká zezadu hlavy asi to nevydržím, zase se mi zavírají oči, na chvilku upadnu do nevědomí.

Nedělala bych to, kdybych nebyla připravená a vůbec o tom nepřemýšlím. Jsem tady, na místě, kde je nahota tolerovaná, ačkoli se na ni někteří dívají skrz prsty. Ale já si ji užívám, hýčkám své tělo šťastná ve své přirozenosti jako malá holčička a zároveň pozoruji těla ostatních, nádherná díla přírody. A pak to přijde. Malý pohlavek. Nepřijetí. Nesouhlas. Společenský odsudek. Něco ve mně cítí náhlý stud, který ale velmi rychle střídá lítost. Lítost nad nepochopením, snad nad sebou sama - že nejsem přijímána. Ale potom se v mém nitru otevírá úplně nový prostor, nová dimenze sebepřijetí a hrdosti. Myslete si, co chcete. Tohle jsem já. Žena. A toto je moje tělo.

Nádherný prožitek intimity a něčeho přesahujícího. Cítila jsem se naprosto rozplynutá v prostoru, celým tělem procházela elektrizující vlna, jako bych vrostla do země a přitom se dotýkala nebe.

Lomoz lomu končí v loji. Máme klid a svítí. Kurva pořád světlo. Mlátí nás paprsky a svírá naše duše všudypřítomnými pohledy před kterými není úniku. Obrana stále vynalézá odrazy a lomy. A paprsky stále zůstávají, jen mění barvu, teplo, záři, pronikají námi skrz každá obrana je marná.

Na cestě do Santiaga de Compostely vznikl tento text:

Vybrala jsem si zelenou barvu. Měla jsem z celého rituálu velice krásný pocit. Cítil jsem se volný a v bezpečí.

Rozervaný rozbitý nesnášenlivý
klasicistní odborný odporný lehátko přes vodu
se vrací
a stále se nemůže dostat k radosti.